Zpátky


Jiří J. K. Nebeský: Negativní poezie a Lubor Kasal. HOST, literární měsíčník 14, 1998, č. 7, 15. září, s. 12-17


1. ZÁROVEŇ

Na úvod poznámek vztahujících ke k titulku mě napadá jedno mimochodem - prolog asi vůbec nesouvisící s dalším - o souměrnosti literárního díla a jeho čtenáře. Kromě souměrnosti autora a díla, která se mi zdá patřit mezi zásadní předpoklady tvorby a která se vzhledem k přečastému chybění snadno může stát i měřítkem hodnoty, existuje myslím ještě souměrnost díla a čtenáře. Zatímco je žádoucí stav souměrnosti (tj. souladu) mezi dílem a autorem, ať už jde o soulad schopností autora a ambic díla či o soulad “výrazový” čili absenci pózy - poctivost v nejširším slova smyslu, soulad díla a čtenáře často možný není. Podle mého existuje trojí druh tohoto vztahu, i když samozřejmě v různé intenzitě: dílo nestačí možnostem čtenáře; dílo a čtenář jsou ve srovnatelné pozici; čtenář nestačí dílu. Z prvních úvah, že smysluplná (a ohleduplná) je pouze možnost prostřední, jsem vystřízlivěl několika výlety do základů psychologie, po nichž mi připadá, že pokusy vytvořit jakés takés teorie s přiznanou či nepřiznanou snahou po obecné či subjektivní (!) platnosti moc abstrahují od rozdílů, které mezi lidmi jsou. (Právě použitá předložka “od” v souvislosti s abstrakcí, jejíž zdroj - útěk od - je nasnadě, varuje!) Zjednodušená ilustrace: introvert, aťsi velmi vzdělaný a citlivý (pomiňme, že myšlení potlačuje cítění a naopak), nemůže porozumět skvělému dílu extroverta. Jestli to tak je, skoro to vypadá, že je víc lidstev, oddělených a nespojitelných v takových jemnostech jako vnímání.

Znamená to tedy, že za každých okolností bude stejnou knihu určitá skupina lidí považovat za skvělou, jiná za příjemnou či obyčejnou, další za špatnou (Jan Hanč: “Neexistuje tak špatný autor, aby nenalezl ještě hloupějšího čtenáře. - Prohlásil užasle básník Jiří Kolář.”). Umělecké dílo je zároveň dobré, prostřední i špatné. Každý má své meze. Všeobecného uznání se dosahuje převážně jinými než uměleckými prostředky a cestami. A co to? K mému překvapení cítím blízkost s JFTypltovou tezí, že literární umělec dnešní doby je génius i grafoman současně (Scriptum 1996, 21). Následovného obhlížení negativní poezie se to prozatím moc netýká, ledaže bych si tak nárokoval právo nerozumět. A to raděj ne.

Abych ještě přispěl špílcem literárněpsychologickým - jedna psychologická škola učí, že jsou typy žen, které přitahují množství mužů svou nečitelností, tedy možností všemožné projekce “nevědomých obsahů” mužovy hlavy či srdce. Mám snahu uvažovat, neexistuje-li literární obdoba těchto ideálních projekčních pláten.

 

2. NEGATIVNÍ, NEGATIVNÍ

Co je také charakteristické pro poezii zatím čtyřsbírkového Lubora Kasala (1958)? Ano, jen stěží u něj najdeme báseň zařaditelnou do literární čítanky pro školy. A to proto, že velmi často používá vulgarismů a pornografismů. Přestože jsou různé psychotypy lidí a nadto každý s vlastním osudem, přece se, troufám si tvrdit, všichni (byť skoro) shodneme u většiny slov, zda jsou krásná, ošklivá či neutrální. Při pojetí literárních dějin jako procesu včleňování ošklivých slov (co se stalo s řečí, když jsem stále v pokušení ohraničit adjektivum ošklivé uvozovkami?) do textu bychom se zřejmě dozvěděli nějaké nové věci. Nevím, jestli se tím už někdo či některý vědní obor nezabývá soustavně, proto musím spolehnout na své nehluboké literární znalosti a vytvořit schématický náčrtek tohoto procesu sám.

Mám povědomí o barokní expresivitě, která měla ráda slova jako “červy” a “hnáty”, podobně v období romantismu. Nepochybně tu slova ošklivá sloužila k vylíčení ošklivých věcí, aby se lépe vyjevila propast mezi nimi a věcmi krásnými. Z mých čítankových znalostí pak vystupuje Baudelairova Mršina, v níž už je ošklivost ošklivá až do krásna, nízkost tvoří odraziště vysokému, tedy jednota. Rimbaud ve snaze o alternativní krásu neváhá občas hledat krásu v ošklivosti. Najdeme u něj ovšem i texty, v nichž pro ošklivost uvolňuje celý prostor básně, jsou to poetické útoky či polemiky. A je to právě tohle spojení, které zahájilo velké tažení ošklivosti poezií.

Ošklivá slova samozřejmě nemůžou být pokrásněna, takže s sebou nesou své významy. Ne sice absolutně, ale do značné míry platný “formalistický aforismus” o tom, že forma si pro sebe vytváří obsah - zde materiál téma, nás dovádí ke složitému komplexu jevů, pro nějž je charakteristická negace. Odtud tedy terminus negativní poezie. Hledání slov nepoužitých (pozn. 1) dovádí k používání slov ošklivých (paradoxně mnohem více než neutrálních) a ošklivá slova zase zvou k odporu a vzdoru (tak se totiž jmenoval jeden anarchistický koncert, jenž jsem shlédl - Koncert odporu a vzdoru) - demonstrativní pochybnosti či odmítání. Kolik jen najdeme “velikých z popudlivého plemene básníků”! Je-li odpor uměleckým programem, pak leptá bez vyjímky. A tím se děje, že negativní poezie tak dobře zní, má-li velkého nepřítele. Mnoho krásných (!) veršů přinesly takové příležitosti jako válka nebo totalitní režim. Tahle sukně má spoustu záhybů, spoustu důvodů, takže si samozřejmě nemyslím, že za všechno může jen touha po originalitě. Nepřehlédnutelné ale je, že v Česku (i jinde?) negace nastoupila po roce 1989 cestu k vítězství, čímž nemá být řečeno, že nenávistné poetické výpady proti USA či Chartě 77 neměly před Listopadem na medailích ustláno. Negace v bytové (neoficiální) kultuře byla reakcí na kovanou bezproblémovost oficiální scény a popřevratová spojená kultura ji zdělila, jde to dnes dokonce tak daleko, že přítomnost negace je občas (snad nevědomky) prosazována jako kritérium hodnoty (opravdovosti!) literárního díla (pozn. 2): “Jeden z mála průniků pod vyumělkovaný povrch se Borkovcovi daří v ojedinělých pronikavých spojeních: “Pisklavá, prázdná svatozář”.” Problém ještě širší to je, když se přítomnost negace stává kritériem hodnoty kritiky...

 

3. PÁSMO EXHIBICE

Lubor Kasal se básnickou knížkou představil poprvé těsně před posledním politickým převratem - Dosudby (MF, 1989, Ladění, sv. 11). Mimochodem: přítomnost nezastřených kritických výpadů vůči komunistu (jeho režimu) dnes ukazuje v jak rozloženém stavu už diktatura tehdy byla. Velký nepřítel je ale stále u moci, což směřování k negaci poněkud tlumí. Opusťme teď ale negativní poezii s jejími kritickými tématy a ošklivými slovy.

Nevím jak jinde, ale v ČSR se Apollinairovo Pásmo stalo úspěšným, často napodobovaným textem. Svůj podíl na úspěchu měl snad překlad francouzského slova Zone jako Pásmo, které spíše než oblast, jíž v tomto případě je, asociovalo v souladu s formou básně cosi lineárního, odvíjejícího se. Svobodným prostorem, ještě svobodnějším než jaký dává oblíbená forma “litanie”, uvolňuje ruce i pusu básnické samomluvě. K tomu ještě slabost pro obrazy, kterou pásmo má - a chápeme, proč Kasal pásmo (měl) rád. Na Kasalových básních je na první pohled nápadná přebujelost, příliš mnoho slov. Zřejmě, a v kontextu přemýšlení o literatuře posledního třeba století zcela legitimně, pojímá svůj umělecký přínos (proč jinak vydávat?) jako tvoření obrazů a hru s jazykem, produkující nečekaná spojení. Forma pásma je v tom případě velmi dobrou oporou - Noc Dosudby, Litanie za sotva narozené. U textů těchto a podobných se nemůžu zbavit dojmu, že jejich nejdůležitějším cílem je přesvědčit čtenáře o umění autora. Ne, není to málo něco umět, jenom samo o sobě to nemá valný význam. “okresní komise poklekají / a z katedrál deštníků odletují péřová péra / mechanických hraček mužů a domů / bublinka žárovky stoupá k hladině deště a města / jak pořád ještě někdo bdí nad všemi popravenými” (Litanie za sotva narozené). A úryvek už navozuje otázku témat.

Dvě témata prvotiny jsou dominující - poezie a politika. První je tématem táhnoucím se i skrz další sbírky v takovém rozsahu, že je to neobvyklé i v dnešním světě, kde se báseň o poezii stala povinnou formou oběti Literárnímu Molochovi. Kritický zájem o politická témata měl v první sbírce velmi konkrétní terč, s jeho koncem nabyl velký nepřítel amorfnějších rysů (v poslední sbírce už splývá s člověkovým nitrem) a stal se více společenskou než politickou záležitostí.

Svá témata rozvíjí Kasal ve dvojici dalších sbírek Vezdejšina (Protis, 1993) a Hlodavci hladovci (Horizont, 1995), v nichž se výrazněji vyvázal z tlaku vlivů závěru osmdesátých let. Snaha rozšířit prostor básně pro další obrazivo je zřetelná, podivný charakter tohoto snažení ukazuje například úryvek (vyjímečně v neverších): “Kandované ovoce v láhvi okna - skandovaný déšť jak nad městem rozkročený mamut učůrává zimou Panika vypuká a do domy vydávaného davu se nenápadně zamíchává několik psů v oblecích a tučňáků v civilu Z polospánku ještě hrábnu rukou a zkusím ležíš-li vedle Ten vír svírání než tě nahmátnu snad nepřečkám” (V ložnici). Dovolil jsem si zvýraznit místo, které kdyby chybělo, nebyl by čtenář o nic ochuzen. Je bez jakýchkoli následků pro text vyškrnutelné. Samo téma, tedy zjišťování je-li milá vedle mě, je vyjádřeno v kontrastu s množstvím obrazů naprosto prozaicky - zkusím ležíš-li vedle”. V poslední sbírce Jám (Petrov, 1997, New Line, sv. 10) nabývá tento rys Kasalova psaní velké výraznosti, jde o faktickou oddělenost tématu a doprovodných obrazů, jev, který, zdá se mi, jen podtrhuje exhibičnost této poezie.

 

4. CITÁTY A POLEMIKY

Už bylo řečeno, že negativní poezie je logicky spojena s polemikou a útokem, a to nikoli jen v nějakém obecném smyslu slova (jako polemika se životním stylem třeba). “Je lito na líté boje bojících se o své / jméno ve slovníku o loje žvance a / literární trafiky / je lito na básníky krkající pro slávu” - patetické. Ale jedno pořád nemůžu pochopit: monotématičnost vzteku (neboť tohle není “líto”). Zlobná poezie, vztek, šířeji: negativní poezie. O tohle mi pořád jde - když vidím negativa v oblibě a básníky stále chrlící negativa, mám tendenci myslet si, že zlobit se dá i jenom na oko. Ale nemůžu to dokázat, třeba existují lidé, nemohoucí psát nic jiného než negace, abych zůstal věrný úvodní úvaze o nespojitých druzích lidí a tedy i tvůrců. Proč je jich ale teď tolik?

K čemu křik, že všechno je k ničemu - není to volání k obrácení (jak snad bývá rádo interpretováno), spíš k sebevraždě. A pozor! Jak moc jsou problémy v takové poezii především problémy lidstva a jen málo člověka! Všechno je vysunuto do abstraktních oblastí starostí o mediální problémy. Trápím se utrpením dětí za války ve Vietnamu, ale je to skutečně moje starost?

Odrazovými můstky ke kritice všeobecné a občas i samými terči kritiky se Kasalovi stávají citáty z literárních děl (rsp. “názory” těch děl). Podívejme, jaké snadné terče to jsou pro negativní poezii: “Pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května tisíc devět set čtyřicet pět / a pro tu dívku s plavým copem které se nevrátí z takové dálky” (Hrabě) - “Pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května 1945 / a pro jeho udavače kterému se nevrátí z takových dálek” (Kasal). Snad to Kasal chápe jako poukázání na lež té literatury, která se mu jako lživá jeví. Při nejlepší vůli nemůžu tuto snahu vidět jinak než jen jako poukázání formou negativní travestie, polemikou bez argumentů. Negace je velmi snadná pravda. Tomuto snažení především vyhrazený první oddíl sbírky Hlodavci hladovci končí Poznámkou, jež vyjmenovává “použité” autory. Je to velmi typické dovysvětlení, zařazení do kontextu, bez něhož nebude mít výtvor smysl. A ještě něco: okatý citát sám, to je zvláštní druh hodnoty, snad pocit tvůrčího podílu na něčem větším, snad jen podílu na něčem větším - připojení k tradici.

 

5. ROKENROL BEZNADĚJE

Co je dnes ortodoxní rokenrol pro hudebníka, který není ortodoxní rokenrolista? Texty zaměřený k opěvování sama sebe, hudebně nekonfliktní výplň, občas povinnost. Dovolím si v lehké nadsázce jedno srovnání Kasalovy negativní poezie s rokenrolem, jak ho vidím já. O nekonfliktnosti a povinnosti negace jsem psal výše, teď tedy zájem o téma poezie v Kasalově poezii. Samozřejmě není oslavou jako u rokenrolu, ale jeden rys je podobný - je to obvyklé, hodí se to, kritika urazí psaní o psaní jen, je-li příliš naivní, jinak je považováno za téma vyspělosti, něco k čemu se dlouho dorůstá. Souhlasím s tím, nad většinou psaní o psaní si ale říkám, že je to nejsnadnější téma vyspělého básníka. “Oplácav takto svět slovy mohu si jít v klidu po svém a myslet třeba na to jak mi chybíš” (předzpěv Jámu).

A ještě o negaci: Kasal svou negativní poezií hrdě vzdoruje poskytnout čtenáři útočiště, evokovat takové prostředí, do něhož by se dalo schovat, ta důslednost vzbuzuje až obdiv. Přece je ale jeho básnění něčím uklidňující. Vstupujeme v něm na jistou půdu, kde nehrozí, že budeme překvapeni nadějí (v mnoha smyslech toho slova). “Ani umění není chráněno před kýčovitou adaptací, ledaže se ve vědomém protikýčovém afektu zřekně krásna, jehož křehkosti se obává; zdánlivá odvaha, ve skutečnosti však jen polemické gesto, které konec konců myslí na vlastní bezpečí,” napsal Ludwig Giesz (v překladu Miloše Černého) roku 1954.

 

6. OVÍJEJÍ MĚ SVÝMI CHOBOTY

Ještě musím dodat, že je mi sympatická odvaha, s níž se Lubor Kasal pustil do poémy nazvané Jám. Je to dnes velká odvaha - pustit se do velké formy, i když odvaha o něco menší, když je formální rámec vypůjčen z Máchova Máje. Děj Jámu je: muž čekající na ženu, který přemýšlí. Jeho literární zpracování je obaleno množstvím ošklivostních schválností, zajímavější je, že v řetězci témat, postihujících asi všechno problémové, co se může dotýkat duše Evroameričana roku 1997, několikrát vysvitlo téma velkého zla. Jde už o víc než stereotypní momentky zla, jde o pokus postihnout jej jako celek. Velké zlo (nikoli jednotlivá zla!) je tématem dneška. Velké zlo je snad i nastupujícím tématem (oním velkým nepřítelem, kterého hledá negativní poezie) Kasalovy poezie. Směřuje-li k tomu, pak myslím, že si dobře vybral, tady o něco jde. Povaha tohoto zla je nečitelná (snad také proto přítomný čas vyprávění místo Máchova minulého). Je to temnota, která kolem nás houstne. Je to velmi reálná, nikoli metaforická možnost odpovědět “ano” na volání: “budeme spolu lákat do temných průjezdů malé holčičky” (4. zpěv).

A dovolte ještě zcela závěr, opět jen málo se týkající Kasala: sex je dnes, zdá se, šifra lidské existence. Sex a násilí, (pro mnohé) jediná iracionalita, která zůstala a která ještě může nést tajemství, bez něhož není možné ani žít, ani umění. Film Prolomit vlny, v němž i víra v Boha už je vyslovena skrz sex (s násilím k tomu), mě přesvědčil, že to tak je. Kasal ukazuje k témuž. Takové je klima, taková je doba. Nic víc, ale není to málo.

 

Poznámky:

1) Za pozornost stojí teorie opotřebovanosti ražená avantgardami na počátku století, pod jejímž vlivem jsme stále. Čím jiným než “literárním materialismem” je Nezvalovo zdůvodnění svého příklonu k surrealismu: “Nevím, kolik set básní jsem napsal, kolik tisíc rýmů udělal, kolik set asonancí, kolika rytmických plánů jsem použil, vím jen jedno, že není nekonečný počet rýmů a jednoho dne by se nutně musely opakovati.” Ze stejných kořenů vyrůstá i dnešní smutek nad “všechno už tu bylo”, jakoby na tom bylo něco špatného. Nejpozději ve středověku je obsah hesla “všechno už tu bylo” základní daností - nikoli stavem, který kulturu nějakým nešťastným řízením postihl.

2) Zdá se, že zabývat se vážně obrazem štěstí je prostě nepřijatelné pro současného autora, nechce-li riskovat odmítnutí svého díla kritikou i tzv. náročnějším čtenářem s odvoláním se na sentiment, naivitu a celkovou povrchnost,” napsal v (pro mne) objevné úvaze Šťastný zítřek Petr Hruška (Host 1996, 6).


Zpátky