NA NADSKLEPÍ

„To je zase nuda!“ prohodí Lipmistr k desce stolu restaurace Nadsklepí.
U stolu s ním sedí Bucin, Petra a Hroch. Bývají tu mnohem horší sestavy, tahle je celkem v pohodě, přesto se necítí dobře. Prázdnota je všude kolem něho.
„Co máš Hyňo, mně je tady dobře,“ namítá Hroch.
„Dobře. Řev a nuda! Tomu říkáš dobře?“
„Ty abys furt neremcal,“ vkládá se Bucin.
„Tak co, jak bylo ve cvokárně?“ obrací se Lipmistr na Petru, která se nedávno vrátila z psychiatrické léčebny.
„Co chceš jako slyšet?“ ptá se Petra a vypouští z úst cigaretový dým.
„Musíte tady všichni hulit,“ šklebí se Lipmistr, „no jak tam bylo, to chci slyšet.“
„No dobrý no,“ krčí Petra rameny.
„Hm, tos mi toho řekla. A seš jako v pohodě?“
„Já jsem někdy nebyla?“
„A pročs tam teda šla?“ odmítá Lipmistr změnit téma.
„Odpočinout si, utřídit myšlenky.“
„To je teda dobrý, myslel jsem, že odpočívat se jezdí na dovolenou.“
„Tak už ji nech Hyňo,“ nevydrží napětí Hroch.
„Dyť jí nic nedělám nebo jo?“
„Petře se o tom asi nechce mluvit.“
„Tak proč mi to neřekne?“ obrací se Lipmistr zpátky k Petře.
V tu chvíli přináší servírka další piva a Bucin uvážlivě mění téma hovoru:
„Slovakovič a Navrták ukradli plechovou střechu za dvě stě tisíc.“
„Cože?!“ hledí Hroch nevěřícně.
„No to jsou moji žáci, Slovakovič a Navrták, a oni postupně kradli plechovou střechu nějakého skladu a nosili ji do sběru.“
„To jsou povedení zlodějíčkové,“ směje se Lipmistr, „do které chodí třídy?“
„Do osmé.“
„Hm, to je síla.“
„To nic není,“ pokračuje Bucin, „někdo u nás na škole ukradl jedné učitelce mobil a peněženku přímo z kabinetu.“
„Kecáš!“ začíná se Lipmistrovi vracet nálada.
„To ještě není všechno,“ vyfukuje Bucin modrý kouř a pokračuje, „ten zloděj si v tom ukradeným mobilu našel číslo na jinou úču, kamarádku tý okradený, a poslal jí z něho esemesku: To bys chtěla vědět kdo jsem ty pičo?“
Lipmistr se nahlas směje, Hroch kroutí hlavou a Petra si zapaluje další cigaretu.
„To je nářez, ty parchanti jsou k posrání!“
Lipmistr se na to musí napít. Objednává další pivo a pokračuje v hovoru:
„No pobavils mě Bucine, ale co teď? Asi půjdu dom.“
„Ještě nechoď Hyňo,“ loudí Hroch.
„Co tady, tady už mě to nebaví, za chvíli přijde ten debil Julínek a to už bude úplný psycho,“ odpovídá Lipmistr a chystá se zaplatit účet. Vtom prochází kolem stolu dívka, jejíž tvář ho nadchne. Dýchá z ní krása raného mládí a bezstarostnosti, se kterou se Lipmistr už dávno rozloučil. Je to první pozitivní věc, kterou dnes vidí.
„Slečno!“ vykřikne za ní v eufórii a ona se otáčí, „Slečno, vy jste tak krásná!“
Na obličeji dívky se objevují rozpaky. Tohle asi od neznámého opilce nečekala. Letmo se usměje a mizí ke svému stolu.
„Tos jí neměl říkat, tys jí úplně rozhodil, to se nedělá,“ směje se Petra.
Lipmistr se usmívá, je o zážitek bohatší. Dnešní večer nebyl úplně zbytečný. Pak platí účet, dopíjí pivo a odchází domů. Zaujmout místo v teplé posteli vedle své ženy a dcery.