Už mnohokrát jsem chtěl napsat sloupek o lipenských hospodách, ale nikdy k tomu nedošlo. Snad ze strachu, že kdybych napsal všechno co si myslím, mohl bych pak od někoho dostat přes držku. Budu tedy psát jen o hospodách, které mám rád, o těch ostatních raději pomlčím. Líbí se mi, když má hospoda svoji atmosféru, svůj vnitřní život, svoje štamgasty. To všechno se nerodí hned, ale trvá to delší dobu. Některé dobré hospody nepřežijí, jiné se změní k nepoznání. Do první skupiny patří Konírna, ve které jsem při kytaře strávil mnoho fajn večerů a dnes už je to minulost. Do druhé pak řekl bych už legendární lipenská hospoda devadesátých Emko. To prošlo během své existence mnoha metamorfózami, od slušné vinárny s příjemnou atmosférou k noční pajze s neméně příjemnou atmosférou, až po hospodu, která ztratila jasné kontury a obsah, a tak mě přestala zajímat. Dnes mám nejradši Nadsklepí. Je tam útulno a hlavně výborná obsluha, bez té se žádná správná knajpa neobejde. Pro mě zůstane Emko ve vzpomínkách dokonalou hospou právě i díky paní Ličkové, která byla do velké míry jeho zosobněním a dnes už ani nepatří mezi Lipníkáře. Škoda. Na její větu „Děkovala krásně!“ nikdy nezapomenu. Ještě chci jmenovat jednu přespolní hospodu. Týnský Hostinec pod lipou měl sice své mouchy, ale pozitiva převažovala. Ten mimochodem nedávno změnil svého majitele, tak doufám, že na něho nebudu za pár let vzpomínat jako dnes na Emko. Mnoho starých Pilníkářů mi s nostalgií vyprávělo o hospodě Na Hanáku. Nedávno ji znovu otevřeli. Obávám se ale, že to co tam přijdou hledat už nenajdou. Jako by všechno na světě mělo svůj vymezený čas. Hospody a jejich život nevyjímaje.