VÝLET

Lipmistr vyfuněl na kole týnský kopec a u sochy Cyrila s Metodějem slezl z kola. Posadil se do stínu břízy a díval se do dálky. Přemýšlel. Krajina kolem se mu zdála stále stejná. Jen on se změnil. Poslední rok dva se cítil mizerně. Čím dál častěji ho bolely klouby a hlava, čím dál častěji cítil těžko překonatelnou únavu.
„Tys jel jak drak!“ dofuněl konečně i Hroch.
„Bál jsem se zpomalit, že už bych to nevyjel,“ zašklebil se Lipmistr proti slunci k siluetě Hrocha. Hroch byl jediný kamarád, který mu ještě zbyl. Nebe byl kdesi daleko a v Lipníku si nerozuměl už z nikým. Hroch byl sice primitiv, ale Lipmistr ho měl rád. Líbilo se mu jeho otevřené srdce a dobrácká povaha.
„Tak co, kam pojedem dál?“ zeptal se ho.
„Já bych to vzal přes Kladníky do Pavlovic. Třeba tam narazíme na tu cikánečku, co se ti tak líbila,“ navrhl Hroch. Narážel tím na minulý rok, kdy potkali v místní hospodě neskutečně krásnou černovlásku. Alespoň Lipmistrovi se taková zdála. Hrochovi to bylo celkem jedno. Pravděpodobnost, že by na ni narazili i letos byla sice minimální, ale cesta do Pavlovic nebyla do kopce a tak Lipmistr souhlasil. Nasedli na kola, nohy se opřely do šlapek a krajina kolem se dala do pohybu. Ujížděli rozkvetlou třešňovou alejí a Lipmistr se cítil jako v ráji. Škoda že si nevzal foťák, mohl udělat nějaké fotky. Minuli větrný mlýn v Kladníkách, vyšlápli mírný kopeček a sjížděli do Pavlovic. Zapadli do hospody u hřbitova a objednali si piva. Když prvním douškem zahnali žízeň povídá Hroch:
„Není tady.“
„Hm, to se dalo čekat,“ kývl Limistr.
„Ale pivo tady mají dobrý.“
„Celkem jo.“
„Tak teď sjedeme dolů do Sušic, tam kopnem další a pak přes Oldřichov ke Splavu, co ty na to?“ navrhl Hroch.
„Odtud se skoro ani jinam jet nedá,“ zívnul Lipmistr znuděně.
Cesta s kopce ubíhala rychle a v sušické hospodě navrhl Lipmistr změnu plánu:
„Co kdybychom to vzali přes pole, chtěl bych se podívat na sušickou lípu?“
Ten majestátný strom ho něčím přitahoval, v životě žádný větší neviděl. Hroch neprotestoval, bylo mu to jako obvykle celkem jedno. I pro to ho měl Lipmistr rád, nedělal s ničím zbytečné problémy. Dopili pivo, nasedli na kola a kolem kravína uháněli po polní cestě směrem k Bečvě. Strom ke kterému dojeli připadal Lipmistrovi jako umělecké dílo, lepší než socha. Prodral se vysokou trávou a nízkým křovím, které ho obklopovali, aby si mohl sáhnout na jeho kůru. Pak se vrátil zpátky a lehl si do trávy. Skrz větve s ještě malými lístečky pozoroval nebe. Hroch seděl vedle něho.
„To je krása, kamaráde,“ prohodil Lipmistr.
„Hm, strom jak kráva,“ přitakal Hroch.
„Nechce se mi nikam, nejradši bych se na všechno vykašlal,“ přemýšlel Lipmistr nahlas.
„Ale k tomu Splavu ještě dojedem ne? Mám žízeň,“ polkl Hroch nasucho.
„Jasně,“ usmál se Lipmistr.
Napojili se na cyklistickou stezku vedoucí k oseckému mostu a odtamtud byli v restauraci u Splavu za chvíli. Pivo zde bylo o poznání horší než v předchozích dvou hospodách. Vesnice si drží v tomto směru vyšší standard než města.
„To je ale sračka,“ brblal Lipmistr nad sklenicí, „to se nedá pít!“
„Hm, co naděláme,“ říhl Hroch.
Pivo srkali asi půl hodiny, nelezlo jim. Přesto se rozhodli dát si ještě jedno, domů se jim nechtělo.
„Tak já to jdu objednat,“ Lipmistr se zvedl a cítil, jak se mu kraťasy odtrhly od lavečky, jako by je někdo přilepil.
„Ty vole ty lavečky sou natřený,“ vykřikl, „ani sem nedali žádnou ceduli!“
Hroch se rychle zvedl:
„Ta moje není, ta je v pohodě.“
„Ty vole to sou kreténi, kraťasy sou v hajzlu a kdo mi co dá,“ rozčiluje se Lipmistr.
„Tak jim to jdi říct,“ zklidňuje ho Hroch.
„Kalím na to, nemám chuť se s nikým hádat a stejně by to bylo k ničemu,“ hodnotí Lipmistr střízlivě situaci, „já se z toho poseru,“ kroutí hlavou a naštvaně odchází.
Hroch se zvedá a jde za ním. Další pivo už si nedají, nasedají na kola a míří k Lipníku. Lipmistrovy kraťasy se nepříjemně lepí na sedátko. Výlet na kolech končí.