TOMÁŠ

Tomáš si vybaloval věci z dovolené v Itálii a přemýšlel, kde udělal chybu. V hlavě si promítal sebe a Dášu, jak leží v hotelovém pokoji na manželské posteli, uprostřed níž je pomyslná čára, přes kterou nelze jít. Tak mu to alespoň Dáša řekla. Celý týden se jí tedy ani nedotkl. Chodili spolu snídat, lyžovat a obědvat, lyžovat a večeřet, ale jinak nic. Tolik doufal, že tahle dovolená něco prolomí, ale kromě jedné běžky neprolomila nic. Vyndával z batohu špinavé prádlo a třídil ho podle barev. O co jí asi jde, dumal. Proč se mnou jezdí po výletech, chodí po restauracích, když se mnou nechce nic mít? Na tu otázku neznal odpověď ani on, ani lidé co je znali, a možná že ani Dáša. Ze zamyšlení ho vytrhlo až pípnutí mobilu, signalizující přijetí zprávy. Nezajdem na jedno na přivítanou? Četl na žlutém displeji. Psal Hynek, kamarád. Měl by s ním jít, dlouho se neviděli, ale nechce se mu nikam, nemá náladu. Zajdem zítra, dnes jsem unavený, odepsal. Pak si lehl na postel a hleděl do stropu tak dlouho, dokud neusnul.

Půl roku nato se opírá Tomáš do pedálů svého kola. Vedle něho šlape Hynek. Je nádherný letní den, slunce pálí skrz trička do lopatek. Jedou ke Splavu. Když už oba sedí na zahrádce výletní restaurace a dvě piva stojí na stole před nimi, rozhovor může začít.
„Tak co Dáša, jak jste na tom?“ ptá se Hynek.
„Nevím,“ souká ze sebe pomalu Tomáš, „ona je asi frigidní nebo co.“
„Ale hovno,“ směje se jeho kamarád.
„Znal jsem jednu takovou,“ zamýšlí se Tomáš a vypravuje, „jednou jsme to dělali, už to vypadalo, že je všechno na dobré cestě a najednou, celá ztuhla a povídá: Už je to pryč.“
„Cože,“ vyprskne Hynek pivo, „to si děláš prdel?!“
„Ne, fakt,“ Tomáš se dívá přes pivo do slunce.
„Už je to pryč, no to mě poser,“ kroutí hlavou Hynek.
Oba kamarádi dál sedí a dál pijí další piva. Čas pomalu běží. Najednou se u výdejního okýnka zahradní restaurace objeví Dáša se svojí kamarádkou a jejím přítelem.
„Hele Dáša,“ háže Hynek hlavou směrem k okýnku.
Tomáš otáčí hlavu: „Hm, fakt.“
„Pozvi ji ke stolu ne, bude prdel,“ usmívá se Hynek.
„No jasně, to bych mohl.“
Tomáš má stále otočenou hlavu a vyčkává až půjde Dáša kolem jejich stolu. Konečně se dočká.
„Ahoj Dáši,“ zvolává nadšeně.
Dáša však nijak nereaguje, dívá se před sebe a mlčky přechází jejich stůl.
„Zdar ne!“ zdraví ji i Hynek.
Dáša nic. Usedá i se svými přáteli o pár stolů dál.
„Co je jí ty vole,“ nestačí se divit Hynek, „ty vole to není normální, ta baba je fakt magor, to nemůže pozdravit?“
„Nevím,“ nepřítomně hledí Tomáš.
Oba kamarádi nasedají na kola a ujíždí zpět domů. Cestou mlčí. Tomášovi se nechce mluvit a Hynkovi se nechce ho rušit. Řeknou si jen ahoj, když se jejich cesty rozchází. Večer leží Tomáš na posteli a hledí na strop, usnout ale nemůže, je tu další problém, nad kterým musí přemýšlet.