Tak jako neznám nikoho, kdo by byl spokojený se službami lipenské pošty, neznám ani nikoho, kdo by ještě v Lipníku fotil černobíle. Já jsem chtěl být vždycky malířem, ale neuměl jsem moc kreslit, tak jsem to předčasně vzdal a vrhl se na focení. Až mnohem později jsem přišel na to, že každý opravdový umělec je především filozof a teprve pak řemeslník. Pozdě bycha honit, malíř ze mě už asi nebude. Fotka se mi ale zaryla pod kůži, jako kůrovec do šumavských lesů. Už je to dávno, co se fotilo černobíle, co spolu fotografové řešili clony a časy svých fotek. Po revoluci všechno vytlačily minilaby a jejich barevné zvětšeniny, dnes se na výsluní nelítostně derou digitály. Budoucnost jde do předu, jak říká můj kamarád Hroch. Přesto se nemohu zbavit nostalgie. Na druhou stranu, kdyby se svět neměnil, nemohla by nostalgie existovat, a to by byla taky škoda. Doba, kdy byla černobílá fotka regulérním koníčkem mnoha lidí je nenávratně pryč, stejně jako je v nedohlednu doba, kdy se přestaneme nasírat v nekonečných frontách na lipenské poště.

P.S. Zvu vás všechny k prohlídce mých deseti nejlepších fotek, které jsou k vidění na pravé liště tohoto webu.