VÁNOČNÍ

Ráno se mu nechtělo nikam. Venku řádně přituhlo. Výlet do Olomouce byl však už naplánovaný. Nedalo se couvnout. Nasoukal se do gatí, oblékl triko a mikinu a odpotácel se do koupelny. Všude byla tma jak v pytli. Žluté světlo lampy se nepříjemně zařízlo do očí. Opláchl vodou obličej, dal pastu na kartáček a strčil ho do pusy. Teprve pak si utřel tvář a učesal vlasy. Čistil si zuby. V hlavě žádné myšlenky nebyly, jen nasranost na všechno. Bylo třeba zrychlit. Oblékl bundu, nazul boty, vyrazil do tmy. Dveře zaklaply. Proč kurnik musím jet do Loučky, když vlak jede z Lipníka? uvažoval. Byla to blbost, to je fakt, ale už kola jeho auta ukrajují asfalt na cestě do Loučky, už vystupuje z auta před místní školou. Děti čtvrtého ročníku jsou natěšené, on ne. Ahoj, odpovídá kolegyni na pozdrav. Žákyně Maruška opět dotírá, je neodbytná: „Pane učiteli, já už se na ten výlet strašně těším!“
„Já vím Maruško.“
„A pane učiteli, pane učiteli, můžu vám něco říct?!“
„Hm.“
„Pane učiteli, já už se na ten výlet hrozně těším!“
„Já vím Maruško, já vím.“
„To už si Maruno říkala, nemusíš to opakovat pořád do kola,“ vkládá se do rozhovoru Eliška, premiantka třídy. Nedá se ale říct, že by ve třídě měl nějakého oblíbence. Ta třída se moc nepovedla. I Eliška má své mouchy. To už se ale nastupuje do autobusu a odjíždí se do Lipníka, tam se pak zase z autobusu vystupuje a vstupuje se do haly vlakového nádraží.
„Dvacet polovičních a dva dospělí,“ dohaduje se kolegyně Jaruška s nádražačkou u okýnka.
On mlčí. Nechce se mu mluvit. Ještě se pořádně neprobral. Lístky jsou koupeny. Podchodem na peron a hurá do Olomouce. Většina dětí to město už zná, jezdí tam se školou do divadla. Dnes je ovšem očekává muzeum. Vycpaniny zvířat, kameny a vánoční stromky v proměnách času. K čemu jsou ta muzea dobrá? přemýšlí on. Ke školním výletům asi. My však muzeum přeskočíme, jako nezáživnou kapitolu knihy, a budeme se věnovat předvánočním trhům, kde jejich výlet pokračuje. Plno dřevěných stánků, vůní, zvuků a lidí ho nezajímá. Nikdy neměl rád mumraj. Nakupování nesnáší. Dává si bramborák, ale nechutná mu, polovina končí v koši. Děti se rozutekly, sraz je za půl hodiny u sloupu Nejsvětější Trojice. Snad to všichni najdou. Jde k Mekovi na kafe a je překvapen, že na záchod je vstupné pětikoruna. Za půl hodiny se děti schází a společně se odchází na šalinu. Jede se na nádraží, výlet zvolna končí. Kupé vlaku se stává optimálním místem pro sdělování zážitků. V tom našem sedí on, Maruška, Lucka Kužílková, Zuzka Skřičková a dva cizí lidé. Rozhovor může začít.
„A pane učiteli, pane učiteli, podívejte, co jsem si všechno koupila,“ bere si slovo Maruška.
Jeho oči hledí na děravou čínskou minci pro štěstí za pětikorunu a malý červený deníček se zlatým lemem a nápisem, do kterého si Maruška zapisuje zážitky z výletu. Nepřikládá tomu význam.
„Pane učiteli, to mám hezký deníček, a hádejte, jak se jmenuje?“
„Nevím Maruško,“ odpovídá bez zájmu.
„Přece Erotníček!“
Učitel se usmívá, má rád nechtěný humor a výlet už je za ním.