PETRA

Petra se ráno probudila do dalšího prázdného dne. Půl roku poté, co se vrátila z psychiatrické léčebny, kde se pokoušela najít sama sebe, se její život nechutně podobal tomu před léčebnou. Nedokázala si najít práci ani přítele. Dny neměly smysl ani cíl. Vyplňovala je poflakováním, cigaretami, alkoholem a příležitostným sexem. Když ten den večer dorazila do lipenské restaurace Nadsklepí, aby se tady se svými kamarády propila k ránu, netušila, že se všechno změní. Týpek kterého potkala na baru, když se vracela ze záchodu, se jí líbil. Říkala si, že by nebylo špatné něco si s ním začít. A v jistém smyslu se jí to i splnilo.
„Nemáš oheň?“ oslovil ji, když procházela kolem. Chápala to jako výzvu.
„Jasně,“ zalovila rukou v kabelce a vytáhla červený zapalovač. Připálila mu.
„Já jsem Honza a ty?“
„Petra.“
„Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Podali si ruce a letmo se políbili. Petra usedla na barovou stoličku vedle něho, vytáhla cigarety a zapálila si.
„Kde se tady bereš, že jsem tě ještě neviděla?“
„Nejsem místní, přistěhoval jsem se před týdnem.“
„Jo, a odkud?“
„Z Opavy.“
Oba zároveň odklepávají popel z cigaret do popelníku.
„A co že zrovna do Lipníka, do takové díry?“
„Kvůli práci, nedáš si něco k pití?“
„Tak jo.“
„A co?“
„Dvojku bílýho.“
Honza objednává víno a pro sebe pivo. Cinknou si a připijí na seznámení.
„A co tady vlastně budeš dělat?“ ptá se Petra.
„No, víš, asi tě to dost překvapí, ale já jsem farář.“
„Cože?!“
„No, nový farář.“
„To je teda překvápko.“
Petra se musí napít. Překvapením jí vyschlo v krku. Takže je to v pytli. Tady jí pšenka nepokvete a přitom to vypadalo tak slibně. Jak může být takovejhle chlápek farář? To je síla. No nic, aspoň pokecáme.
„Ty asi v boha nevěříš co?“ obrací k ní hlavu Honza.
„To teda ne,“ odpovídá Petra vyplašeně.
„A není to škoda?“
„Hele, mě na víru nepřekecáš, misijní činnost musíš vyvíjet někde jinde,“ vyjede Petra.
„Já nechci nikoho překecávat, jen jsem se ptal, jestli to není škoda.“
„Ne, to teda není škoda, a nechme už toho, poďme se bavit o něčem jiným.“
„Dobře.“
Oba chvíli mlčí. Pak Petra promluví:
„A to tady jako nikoho neznáš?“
„Ne.“
„A co tady děláš celý dny?“
„Když mám volno, jdu se projet na kole nebo zajdu na pivo, jako třeba teď. No a jinak mám svoji práci,“ vysvětluje Honza.
„Do kostela chodí samí důchodci, tam se asi s lidma moc neseznámíš.“
„Ale v hospodě třeba jo.“
„Hm, to teda.“
Petra dopila dvojku vína a chystá se odejít ke svému stolu. Kamarádi už ji postrádají. Obrací se na Honzu: „Nechceš jít se mnou?“
„Ani ne, už budu muset jít.“
„Hm, tak dík za víno.“
„Není zač. Přijď někdy na mši, třeba tě dokážu oslovit.“
„No to nevím. Možná.“
Rozloučili se a Honza odchází. Petra se vrací ke stolu kamarádů.

Měsíc nato leží Petra v posteli na faře. Honza jí přináší snídani do postele. Snídají a přitom rozmlouvají.
„A to takhle šukají všichni faráři?“
„Nevím, o tom se nebavíme, je to tabu.“
„A necítíš se potom blbě? Dal jsi před bohem nějakej slib a teď ho porušuješ.“
„O zrušení celibátu se v církvi mluví už dlouho.“
„No dobře, ale smilstvo je taky hřích. Nebo ne?“
„Hm, jenže já si nikoho vzít nemůžu.“
Dojídají snídani a oblékají se.
„Kdy se uvidíme?“ ptá se Petra.
„Asi až v pátek,“ prohodí on.
„Velký pátek,“ vtipkuje ona, „budu se těšit.“
Petra vychází z fary a cítí se šťastná. Před ní je krásný den. Miluje člověka, který miluje ji. Ten vztah sice nemá perspektivu a navíc ho musí držet v tajnosti, ale co je to perspektiva a který vztah ji má? Prochází přes náměstí, na tváři má úsměv a v ruce knihu, kterou do nedávna neznala. Nový Zákon. Ten Ježíš zas nebyl tak špatnej chlápek, uvažuje. Některý hlášky má celkem dobrý. Nechej zítřejší problémy zítřku třeba. Jestli to byl bůh, to teda nevím, ale chytrej byl určitě. I Honzova kázání se jí líbí. To jak musí při bohoslužbě zpívat, to je sranda. Nebo to podávání ruky s lidma kolem, to je ujetý. Znovu se směje. Myšlenky jí skáčou z jedné věci na druhou. Nedokáže se soustředit. Zítra nesmí zapomenout na ten pohovor. Tahle práce by konečně mohla klapnout. Těší se na zítřek, těší se na pátek. Nepotřebuje psychology, nepotřebuje alkohol. Svět je náhle v růžových barvách. Ve stánku si kupuje zmrzlinu. Sedne na lavičku, ulizuje z kornoutu a vyhřívá si tvář na slunci. Pak si zapaluje cigaretu a míří domů.