HROCH

Ten den měl Hroch u sebe pětikilo. Bylo to dost nezvyklé, protože většinou nosil tak padesátku a zbytek si půjčoval od známých. Tehdy měl ale pětikilo. Zvláštní bylo i to, že mu matka dovolila vzít si s sebou tolik peněz. Totiž, abyste tomu rozuměli, Hrochovi bylo dvacet devět let, ale bez své matky nedokázal fungovat. Nedokázal si koupit boty ani tepláky, pokud u toho nebyla jeho matka. Ráno nevěděl co si obléct na sebe, dokud mu matka neporadila. Dokonce i svou dlouholetou přítelkyni opustil, aby nemusel opustit matku. Hroch prostě nedokázal bez své matky samostatně existovat. Ale vraťme se na začátek. Ten den měl Hroch u sebe pětikilo. Měl ho i v okamžiku, kdy mačkal rukou na zvonek mého bytu a zval mě na projížďku: „Tak co Hyňo, kam vyrazíme?“
Pokrčil jsem rameny: „Asi ke Splavu.“
„Tam ti přece nechutná pivo,“ opáčil Hroch.
„No jo, ale já jsem tam začal pít to Majstro. To se celkem dá.“
Pak už Hroch nic nenamítal, ale ozvala se Julča, moje skoro tříletá dcera:
„Já chci jet s váma ke Splavu!“
Moc radost jsem z toho neměl. Bylo už skoro pět, Julinka ten den vůbec nespala a začínala být utahaná. Bylo jasné, že bude dělat problémy.
„Nechceš si to rozmyslet Julišku, dyť ty už seš ospinkaná?“
Julišek nepolevil: „Já chci jet s váma!“
Ještě chvíli jsem ji zkoušel přemlouvat, ale pak jsem to vzdal.
„Tak si najdi boty, já ti je obuju.“
Pak jsem umístil Julču do sedačky na svém kole a vyjeli jsme. Bylo celkem teplo a cesta po rovince ubíhala rychle. Julišek si prozpěvoval, my s Hrochem prohodili sem tam slovo a Splav se blížil. Když mě těsně před Splavem klovl kšilt Juliškovy helmy do zad, bylo mi jasné, že jí spadla hlava, tedy že spí.
„Co s ní budeme dělat?“ hleděl jsem na Hrocha, když jsme zastavili, „musíme to kolo nějak naklonit, aby jí nepadala hlava dopředu, tak se nedá spát.“
„Co kdybychom tu sedačku sundali a opřeli ji tady o strom Hyňo?“ řekl Hroch a začal povolovat úchytový šroub.
„Dobrej nápad kámo,“ pochválil jsem ho.
Julišek spal v sedačce opřené o pařez, my seděli na něm a popíjeli pivo. Julišek byl taky tím důvodem, proč jsme vypili piva jen dvě a neseděli u Splavu dýl. Bylo potřeba jí odvézt domů a uložit ji do postele. Dopili jsme tedy druhé pivo, upevnili sedačku ke kolu a vyrazili zpět. V tu chvíli zbývalo Hrochovi z pětikila ještě 472 korun. Cestou jsme konverzovali. Začal Hroch: „Tak já si hodím kolo domů, vezmu si mikinu, stavím se pro tebe a pudem do Gemu. Co ty na to Hyňo?“
„Hm, to by šlo. A jak dlouho ti to bude trvat?“ zapochyboval jsem o Hrochově dochvilnosti.
„No teď je 18.50, v 19.05 jsem u tebe,“ počítá Hroch.
„To chci vidět,“ stíhám ještě říct, než se naše cesty rozdělují.
Půl hodiny na to mi dochází trpělivost a chuť na pivo začíná být nezvladatelná.
„Jdu na jedno do Gemu,“ povídám Vendule, „až přijde Hroch, pošli ho za mnou.“
Zavírám dveře a odcházím. Na zahrádce v Gemu usrkávám pivo a vyhlížím Hrocha. Hroch nikde. Dopíjím pivo, objednávám si další, znovu usrkávám, Hroch stále nikde. Vyhřívám si tvář v zapadajícím slunci a poslouchám ševelení ostatních hostů. Konečně zahlédnu Hrocha přecházejícího silnici a mířícího k restauraci. Proč jde dovnitř a ne na zahrádku, uvažuju. Asi si chce rovnou koupit pivo. Čas plyne dál. Dopíjím druhé pivo a Hroch pořád nikde. To je divný, kde může být, že by vevnitř někoho potkal? Vstávám a vcházím do restaurace. dívám se k baru, pak po lokále, Hroch nikde. No nic, valím domů, říkám si, když tu ho uvidím. V temném rohu vyhraněném dvěma hracím automatům a šílencům, kteří je používají, nechává se Hroch s nepřítomným výrazem ve tváři oslňovat světýlky jednoho z nich.
„Hrochu!“ přistupuju k němu a plácám mu na rameno, „Hrochu poď ven, co tady blbneš ty vole!“
Hroch jen lehce otočí hlavu a hned ji vrátí zpět.
„Já hned přijdu Hyňo, za chvíli, jen to tady vyberu,“ cpe další mince do automatu.
Odcházím domů, přes sklo okna vidím ještě jednou nepřítomný výraz Hrochovy tváře ozářené blikajícím světlem. 472 korun rozdrobených na dvacetikoruny mění pozvolna svého majitele. Cítím smutek. Hrochova nepřítomná tvář mě doprovází až domů.