PODZIM
Co udělat pro to, aby se člověk necítil jen jako stroj na pozřívání jídla a výrobu hoven? Přemýšlel váleje se na gauči. Popíjení tekutin mu nepřišlo tak odporné, jako konzumace stravy. Snad to bylo tím, že mezi tekutiny patří i alkohol, který člověku přináší určité vyšší uspokojení. Pití alkoholu může působit i elegantně. Třeba víno: krásné sklenky, přivonět, podívat se proti světlu, cinknout a trochu upít. To je báseň! Ale jídlo? Ať jíme cokoliv sebeušlechtilejšího, dělají se nám stejné boule za ušima, máme stejně nacpané škraně. Navíc to trvá dlouho, dlouho. Kdežto pivo se dá exnout. Nejlepší by bylo, kdyby se dalo vyžít jen z tekutin. Uzavřel své úvahy. Myšlenka na pivo v něm však vyvolala chuť na tento mok. Chuť tak velkou, že mu stálo za to vstát a po diagonále pokoje dojít k lednici. Její obsah mu ale přinesl zklamání. Bylo v ní ledaco, máslo a sýry, salám, jogurty, květák, mlíko, ale pivo ne. Ani jedno. Ani půl. Zavřel lednicové dveře a rozpačitě se rozhlížel po místnosti. Nevěděl kam se sebou. Zpátky na gauč? Nebo na židli? Bylo by to blíž. Nevěděl. Opravdu nevěděl. A tak jen stál a zíral. Na stůl, na židle, na knihovnu, gauč, linku, komodu, na fotky a obrazy po stěnách, na záclonu, přes kterou sem dopadalo polední slunce, na bílý květ ibišku, křehký jak poezie staré číny.
Bylo mu přes třicet a pomalu začínal chápat, že ho čeká jen průměrný život člověka bez talentu. Šel na chodbu, oblékl si šusťákovou bundu, obul boty, nasadil maskáčovou kšiltovku a sluneční brýle a sešel dolů do sklepa. Vytáhl kolo, nasedl na ně a vyjel směrem ke splavu. Projížděl záplavou podzimně vybarveného listí skrz které probleskovaly paprsky slunce. Sluneční zlato mu tečkovalo tvář. Za sebou nechal Jadran a tunelem stromů mířil k oseckému mostu. Na něm zastavil a udělal několik fotek Bečvy směrem k Lipníku. Pak ještě jednu impresi barevných listů odrážejících se ve vodní hladině a potom pokračoval v cestě dál. Hned za mostem zahnul doprava a po blátivé cestě se drkotal podél Bečvy. Asi po kilometru se napojil na cyklistickou stezku vedoucí do Přerova. Po ní dojel k sušické lípě, stromu který měl moc rád. Slezl z kola a posadil se do spadaného listí. Teď mu bylo líp. Mnohem líp. Kéž by se dal celý život dožít v této chvíli. To by bral. To by si opravdu přál. Namířil objektiv foťáku do větví klenutého stromu a stiskl spoušť. Fotka nabitá žlutou barvou, která se objevila na malém displeji, naplnila jeho očekávání. Dá si ji doma na plochu počítače. Rozhlížel se po krajině. Rozoraná pole, stožáry elektrického napětí, dráty krajující oblohu. A nad tím vším slunce a mraky. Nechtělo se mu odtud. Opravdu ne. Lehl si do listí a ležel. Život, který ho nenaplňoval, běžel najednou mimo něho. Toužil splynout s krajinou, ztratit se v těch listech, prostě nebýt. Myslel na věci, které ho dříve naplňovaly a postupně se vytrácely. Na focení, filmy, knížky, na ženskou krásu, touhu, přátelství. To všechno bylo pryč. Zůstal jen alkohol. Pomalu vstal a došel ke kolu. Nasedl na ně a drkotal se dál po polní cestě plné kaluží směrem k Radslavicím. Projížděl kolem místní střelnice, koupaliště, které už podzim definitivně zavřel, hospody, ve které mu bývalo dobře, ale dnes se mu do ní nechtělo. Chtěl zůstat venku, na slunci. Šlapal dál do kopečka k Pavlovicím a nasával krásu podzimní krajiny. „Když už říjen židle sklízí“, napadlo ho když dorazil k pavlovické hospodě a hleděl na prázdnou zahrádku. I když svítilo slunce, všichni už byli vevnitř, smířeni s nastupující zimou. Já ne, já zůstanu tady, mě tam nedostanou! Uvnitř si koupil pivo a vrátil se zpátky. Odmetl listí z lavečky, sedl si a pil. A znovu tu byla ta chvíle. Znovu mu bylo líp. Mnohem líp. Kéž by... To by bral.
Domácí a hosté. Dvě budky na fotbalovém hřišti. Krásný výhled. Dopil a vracel se domů. Přes Kladníky, kolem větrného mlýna, jehož vrtuli a vnitřní zařízení ukradli do rožnovského skanzenu, zůstala jen prázdná skořápka. Zvlněnou záhorskou krajinou dojel do Lhoty, minul sochu moravských věrozvěstů, a pak sešupem zpátky dolů do Týna. Přes Škrabalku, přes most, přes sklep, až do bytu. Vyzul boty, sundal bundu, čepici a brýle a sedl si zpátky na gauč. Smutně se díval na podlahu a snažil se v kresbě dřeva (ve skutečnosti to byl dekorový potisk) najít nějakou věc nebo bytost. Nenacházel nic.
Co udělat pro to, aby se člověk necítil jen jako stroj na pozřívání jídla a výrobu hoven? Přemýšlel váleje se na gauči. Popíjení tekutin mu nepřišlo tak odporné, jako konzumace stravy. Snad to bylo tím, že mezi tekutiny patří i alkohol, který člověku přináší určité vyšší uspokojení. Pití alkoholu může působit i elegantně. Třeba víno: krásné sklenky, přivonět, podívat se proti světlu, cinknout a trochu upít. To je báseň! Ale jídlo? Ať jíme cokoliv sebeušlechtilejšího, dělají se nám stejné boule za ušima, máme stejně nacpané škraně. Navíc to trvá dlouho, dlouho. Kdežto pivo se dá exnout. Nejlepší by bylo, kdyby se dalo vyžít jen z tekutin. Uzavřel své úvahy. Myšlenka na pivo v něm však vyvolala chuť na tento mok. Chuť tak velkou, že mu stálo za to vstát a po diagonále pokoje dojít k lednici. Její obsah mu ale přinesl zklamání. Bylo v ní ledaco, máslo a sýry, salám, jogurty, květák, mlíko, ale pivo ne. Ani jedno. Ani půl. Zavřel lednicové dveře a rozpačitě se rozhlížel po místnosti. Nevěděl kam se sebou. Zpátky na gauč? Nebo na židli? Bylo by to blíž. Nevěděl. Opravdu nevěděl. A tak jen stál a zíral. Na stůl, na židle, na knihovnu, gauč, linku, komodu, na fotky a obrazy po stěnách, na záclonu, přes kterou sem dopadalo polední slunce, na bílý květ ibišku, křehký jak poezie staré číny.
Bylo mu přes třicet a pomalu začínal chápat, že ho čeká jen průměrný život člověka bez talentu. Šel na chodbu, oblékl si šusťákovou bundu, obul boty, nasadil maskáčovou kšiltovku a sluneční brýle a sešel dolů do sklepa. Vytáhl kolo, nasedl na ně a vyjel směrem ke splavu. Projížděl záplavou podzimně vybarveného listí skrz které probleskovaly paprsky slunce. Sluneční zlato mu tečkovalo tvář. Za sebou nechal Jadran a tunelem stromů mířil k oseckému mostu. Na něm zastavil a udělal několik fotek Bečvy směrem k Lipníku. Pak ještě jednu impresi barevných listů odrážejících se ve vodní hladině a potom pokračoval v cestě dál. Hned za mostem zahnul doprava a po blátivé cestě se drkotal podél Bečvy. Asi po kilometru se napojil na cyklistickou stezku vedoucí do Přerova. Po ní dojel k sušické lípě, stromu který měl moc rád. Slezl z kola a posadil se do spadaného listí. Teď mu bylo líp. Mnohem líp. Kéž by se dal celý život dožít v této chvíli. To by bral. To by si opravdu přál. Namířil objektiv foťáku do větví klenutého stromu a stiskl spoušť. Fotka nabitá žlutou barvou, která se objevila na malém displeji, naplnila jeho očekávání. Dá si ji doma na plochu počítače. Rozhlížel se po krajině. Rozoraná pole, stožáry elektrického napětí, dráty krajující oblohu. A nad tím vším slunce a mraky. Nechtělo se mu odtud. Opravdu ne. Lehl si do listí a ležel. Život, který ho nenaplňoval, běžel najednou mimo něho. Toužil splynout s krajinou, ztratit se v těch listech, prostě nebýt. Myslel na věci, které ho dříve naplňovaly a postupně se vytrácely. Na focení, filmy, knížky, na ženskou krásu, touhu, přátelství. To všechno bylo pryč. Zůstal jen alkohol. Pomalu vstal a došel ke kolu. Nasedl na ně a drkotal se dál po polní cestě plné kaluží směrem k Radslavicím. Projížděl kolem místní střelnice, koupaliště, které už podzim definitivně zavřel, hospody, ve které mu bývalo dobře, ale dnes se mu do ní nechtělo. Chtěl zůstat venku, na slunci. Šlapal dál do kopečka k Pavlovicím a nasával krásu podzimní krajiny. „Když už říjen židle sklízí“, napadlo ho když dorazil k pavlovické hospodě a hleděl na prázdnou zahrádku. I když svítilo slunce, všichni už byli vevnitř, smířeni s nastupující zimou. Já ne, já zůstanu tady, mě tam nedostanou! Uvnitř si koupil pivo a vrátil se zpátky. Odmetl listí z lavečky, sedl si a pil. A znovu tu byla ta chvíle. Znovu mu bylo líp. Mnohem líp. Kéž by... To by bral.
Domácí a hosté. Dvě budky na fotbalovém hřišti. Krásný výhled. Dopil a vracel se domů. Přes Kladníky, kolem větrného mlýna, jehož vrtuli a vnitřní zařízení ukradli do rožnovského skanzenu, zůstala jen prázdná skořápka. Zvlněnou záhorskou krajinou dojel do Lhoty, minul sochu moravských věrozvěstů, a pak sešupem zpátky dolů do Týna. Přes Škrabalku, přes most, přes sklep, až do bytu. Vyzul boty, sundal bundu, čepici a brýle a sedl si zpátky na gauč. Smutně se díval na podlahu a snažil se v kresbě dřeva (ve skutečnosti to byl dekorový potisk) najít nějakou věc nebo bytost. Nenacházel nic.
Lipmistr