Po několika letech jsem v březnu opět navštívil Helfštýn. Zatímco současný trend u podobných objektů je zpřístupnit toho co nejvíc, Helfštýn jde opačným směrem - co nejvíc znepřístupnit. Nepřístupná je široká vstupní zeď, nepřístupný je hradní příkop s Čertovou studnou, nepřístupné je díky rekonstrukci i poslední nádvoří s palácem. Celá prohlídka tak spočívá v tom, že po hlavní cestě dojdete k té nepůvodní dřevěné rozhledně, vylezete nahoru, rozhlédnete se, slezete dolů a jdete zpátky. Odbočit není kam. Trvá to asi deset minut. Jediné co mě po cestě zaujalo (kromě nehodících se bobrovek na střeše restaurace), byla nová pamětní deska Marcely Hermióny Kleckerové od Igora Kitzbergera. Je na ní mimo jiné i nápis: Quo vadis Helfštýn? Na tuto otázku znám náhodou odpověď: Do prdele!