V sobotu 18. ledna 2014 v 17 hodin proběhne v Domečku vernisáž výstavy mých fotek a křest mojí nové knihy Povídky z teplákového města. Výstava bude otevřena ve všední dny od 20. ledna do 7. února od 14 do 17 hodin. Srdečně zvu všechny své fanoušky a přikládám povídku Teplákové město.
TEPLÁKOVÉ MĚSTO
Lipník má zvláštní atmosféru. Je to město neměsto. Vesnice nevesnice. Můžete tu chodit podomácku oblečeni kamkoliv, aniž by to kohokoliv udivovalo. Není proč se parádit. Tepláky jsou nedílnou součástí šatníku každého správného Lipníkáře. Chodí se v nich nakupovat do Lidlu, na poštu, do hospody, na úřad, na Záhorské slavnosti i k volbám. Tepláky Lipníku prostě sluší.
I já tu žiju rád, navzdory tomu, že tepláky nenosím. Protože když ráno vstanu a nemusím do práce a vyjdu ven, tak všecko co potkávám a vidím je tu moje. Procházím svým parkem kolem svého zámku, míjím můj kostel s piaristickou kolejí, tak zchátralou, že brzy asi spadne, pokračuji kolem své synagogy, která dnes patří Husitům, a tak jí na střeše stojí kalich a musí se jí říkat Husitský sbor, neboť si to tak přeje paní farářka, neboť různé církve se od nepaměti vzájemně nesnášejí, a pak jdu svým podloubím směrem k náměstí, k mému náměstí, s mou kašnou svatého Floriánka, kolem které rostou javory, které chtěli památkáři kdysi pokácet, protože vytvářeli nepříjemné mikroklima kolem kašny, ale nakonec si to rozmysleli, a tak tam rostou dodnes; skrz náměstí dojdu ke Kolajtovic obchůdku, ve kterém bývalo dřív dětské oddělení knihovny, a vylezu z náměstí přímo před svoji zvonici se slunečními hodinami a svůj kostel svatého Jakuba. Zpátky se vracím okolo hradeb, starých a kamenných, které mám právě proto tolik rád, a uličkou Seminárkou, pojmenovanou po piaristickém semináři, přijdu domů. A tak já jsem si za ta léta co tu žiji zamiloval Lipník, navzdory těm teplákům, které k němu patří stejně neodmyslitelně, jako řeka Bečva, která se mu vetkla i do názvu.
A když pak sedím na zahrádce a nad hlavou mi šumí stromy, cítím, že to svoje teplákové město už asi jen sotva opustím, že v něm promarním zbytek svého života tak, jako bych ho mohl promarnit kdekoliv jinde, a že mě z něho jednou vynesou nohama napřed, a to už mi bude všechno jedno. A tak se někdy místa stávají součástí našich životů nebo přímo našimi životy, navzdory našim tužbám a přáním. A proto já mám tolik rád to svoje teplákové město.
Lipmistr
TEPLÁKOVÉ MĚSTO
Lipník má zvláštní atmosféru. Je to město neměsto. Vesnice nevesnice. Můžete tu chodit podomácku oblečeni kamkoliv, aniž by to kohokoliv udivovalo. Není proč se parádit. Tepláky jsou nedílnou součástí šatníku každého správného Lipníkáře. Chodí se v nich nakupovat do Lidlu, na poštu, do hospody, na úřad, na Záhorské slavnosti i k volbám. Tepláky Lipníku prostě sluší.
I já tu žiju rád, navzdory tomu, že tepláky nenosím. Protože když ráno vstanu a nemusím do práce a vyjdu ven, tak všecko co potkávám a vidím je tu moje. Procházím svým parkem kolem svého zámku, míjím můj kostel s piaristickou kolejí, tak zchátralou, že brzy asi spadne, pokračuji kolem své synagogy, která dnes patří Husitům, a tak jí na střeše stojí kalich a musí se jí říkat Husitský sbor, neboť si to tak přeje paní farářka, neboť různé církve se od nepaměti vzájemně nesnášejí, a pak jdu svým podloubím směrem k náměstí, k mému náměstí, s mou kašnou svatého Floriánka, kolem které rostou javory, které chtěli památkáři kdysi pokácet, protože vytvářeli nepříjemné mikroklima kolem kašny, ale nakonec si to rozmysleli, a tak tam rostou dodnes; skrz náměstí dojdu ke Kolajtovic obchůdku, ve kterém bývalo dřív dětské oddělení knihovny, a vylezu z náměstí přímo před svoji zvonici se slunečními hodinami a svůj kostel svatého Jakuba. Zpátky se vracím okolo hradeb, starých a kamenných, které mám právě proto tolik rád, a uličkou Seminárkou, pojmenovanou po piaristickém semináři, přijdu domů. A tak já jsem si za ta léta co tu žiji zamiloval Lipník, navzdory těm teplákům, které k němu patří stejně neodmyslitelně, jako řeka Bečva, která se mu vetkla i do názvu.
A když pak sedím na zahrádce a nad hlavou mi šumí stromy, cítím, že to svoje teplákové město už asi jen sotva opustím, že v něm promarním zbytek svého života tak, jako bych ho mohl promarnit kdekoliv jinde, a že mě z něho jednou vynesou nohama napřed, a to už mi bude všechno jedno. A tak se někdy místa stávají součástí našich životů nebo přímo našimi životy, navzdory našim tužbám a přáním. A proto já mám tolik rád to svoje teplákové město.