S přáním všeho dobrého v roce 2010 si vás dovoluji pozvat na křest své druhé povídkové knihy, který proběhne v Domečku Městské knihovny v sobotu 23. ledna v 17 hodin. Součástí křtu bude nejen předčítání z knihy, ale i výstava deseti lipmistrovských fotozátiší a hudební vystoupení kapely First floor. Tak přijďte, lidi, zapaříme. Jako návnadu posílám ochutnávku z nové knížky:

NESNESITELNÁ LEHKOST BLITÍ

Však víš, my dva jsme prachy nikdy nemilovali. A když už jsme nějaké měli, hleděli jsme se jich co nejrychleji zbavit. Pili jsme pivo víno rum a čím víc jsme byli opilí, tím víc jsme byli šťastní. A když nám zůstala už jen poslední dvacka, šel jsi ji hodit do beden, protože co kdyby se štěstí přece jen usmálo, něco jsme vyhráli a mohli to znovu roztočit. Ale nevyhrál jsi většinou nic. To jsme se pak potáceli opilí nocí a byli jsme šťastni za ten alkohol v nás a za to, že už nás peníze nesvazují a netíží.
Vysedávali jsme spolu často u Jadranu a kochali se ženskou krásou. Pozorovali jsme ženy a dívky, jak kolem nás defilují na kolečkových bruslích a na kolech, v lehkých šatičkách skrz které prosakuje mokrost plavek. A povídal jsi mi takhle jednou, že teď jsme v tom nejlepším věku, kdy můžeme šukat matky i jejich dcery. Bylo nám málo přes třicet.
Znal jsi vždycky nějaký způsob, jak sehnat prachy, když nám došly a žízeň zůstala. Bylo-li dostatek spolustolovníků, uzavíral jsi kuriózní sázku, že položíš svůj penis na půl minuty na stůl. Tomu pochopitelně nemohl uvěřit nikdo, kdo tě dobře neznal. A tak, když jsi k překvapení celé hospody opravdu vyňal svůj úd a dal mu půl minuty spočinout na stolové desce, vysolili ti všichni u stolu po padesátikoruně.
Když jednou klesla hlava opilce na Nadsklepí na stůl a matné nadsklepní světlo ozařovalo jeho pleš, podíval jsem se na tebe a nemusel nic říkat. Vstal jsi a odešel vyptat si k baru černou fixu. Pak jsi opatrně, aby se opilec neprobudil, nakreslil fixou na jeho pleš kosočtverec s čárkou uprostřed. Smáli jsme se tomu oba. Po chvíli se vrátil ze záchodu Frenky a jak to uviděl, hned na nás: „Kurva, kluci, vy ste kokoti!“ A plivl si na rukáv a jednou rukou přidržujíc opilcovu hlavu, třel mu vší silou nakreslený obrázek rukávem. Opilcova hlava se kymácela z leva doprava a Frenky nepolevoval, dokud kosočtverec zcela nesmazal. Smáli jsme se ještě víc. Opilec spal spokojeně dál.
Já vím, jaké peklo je život s tvojí matkou. Vzpomínám si, jak jsme se kdysi večer vraceli z týnské hospody Pod lipou a ty jsi mě pozval na čerstvě vyuzené klobásy. A když jsme přišli k vám, tvoje matka už na tebe čekala nasraná jak tágo a jebala tě, že jsi ožralec, že se opíjíš a vysedáváš po hospodách. Deset minut, než jsem snědl klobásu, jsem to musel poslouchat a bylo mi z toho úzko. A když jsem pak odcházel, bylo mi tě líto, že tomu nedokážeš čelit a musíš v tom žít. A cestou domů jsem se musel stavit U Adama a spláchnout tu hořkost panákem rumu.
Jo cyklistika, to bylo vždycky naše! K Jadranu, do Týna, do Sušic, do Pavlovic, všude jsou malebné hospůdky, všude se točí pivo, všude se najdou nějaké holky. A ta krajinka, ta panoramata! A návraty potmě domů! Jednou jsi v plné rychlosti nabral Rozložila a zvalchoval mu záda tak, že mohl sotva chodit. Myslel jsem, že tě tenkrát snad zabije. A jindy zase jsi v opilosti potmě šmrncnul o sloup elektrického vedení a odřel si do krve celou pravou část obličeje. Matce jsi tenkrát namluvil, že jsi upadl na schodech a ona ti to věřila. Tož tak jsme si sportem usilovali o zdraví.
Pamatuješ, jak jsme se kdysi s Kolajtou přemisťovali z jedné hospody do druhé? Vyprávěl jsi nám nějaký příběh a najednou ses zastavil a opřený jednou rukou o loubí, zvrátil jsi v rychlosti sloupec jakési čiré tekutiny a po pár metrech to zopakoval ještě jednou. Dodnes si vybavuji Kolajtovu tvář, fascinovanou tvým nenadálým výstupem, sehraným jen tak mezi řečí.
Díky tobě vím, jak nesnesitelná je lehkost blití, je-li člověk naplech ožralý.