Navštívil jsem vernisáž výstavy ke dvacátému výročí něžného velvetu a poslechl si vzpomínky různých lipenských představitelů revoluce. Já si lipenskou revoluci nepamatuji, studoval jsem tehdy gympl v Hranicích a chodil jsem na demonstrace tam, místo tanečních. Byla to doba neskutečné euforie, kdy se na ulici zdravili úplně cizí lidé, kdy byli lidé na chvíli lepší, než obvykle jsou. Překvapilo mě, jak rychlý vzaly události spád. Zatímco v pondělí si připnuli trikoloru jen ti nejodvážnější, v pátek už vlála na bundách i těch nejskalnějších komunistů. Byla to překotná doba, která prověřovala charaktery. Největším zklamáním pro mě v tomto směru bylo, když náš skvělý třídní Radek Langer, současný ředitel gymnázia, z prospěchářství (nebo z připosranosti?) studentskou revoltu odsoudil. Naopak jiní, od kterých bych to nečekal, třeba matykář Macháček, překvapili otevřeným názorem. Ale dost už nostalgie, pojďme do přítomnosti. Nestoudný plakát, který vidíte na fotce, jsem vyfotil v Souhradní ulici. A proto na vás všechny apeluji, nevěřte komunistům, komunisti byli, jsou a budou bezcharakterní mocichtivé kurvy.


P.S. Říkala mi jedna z aktérek lipenského sametu Magda Gladišová, že doufá, že ji nebudou za deset let zvát na besedy do škol, jako dřív zvali partyzány. Zasmáli jsme se tomu, ale nakonec to tak asi dopadne. Tomu se, Magdo, nevyhneš.