ZDENĚK

„Máme poslední dvacku Hyňo. Co kdybych ji zkusil hodit do beden. Třeba přijdou citronky?“ zeptal se mě Hroch ve značně podroušeném stavu.
„Hm, jak chceš.“ Seděli jsme v hospodě Na Hanáku. Do půlnoci zbývalo pár minut. Normálně jsem ho v těhle věcech nepodporoval, ale dnes mohl prohrát jen dvacku. To byla přijatelná ztráta. Hroch vstal a odešel. Chvíli mačkal čudlíky na hracím automatu a pak se vrátil ke stolu.
„Nevyšlo to.“
Mlčel jsem.
„Tak co teď Hyňo?“
„No nic, dopijem a pudem dom.“
Už jsme byli skoro na odchodu, když do hospody naburácel dost opilej chlápek. Byl to zavalitý čtyřicátník s delšími vlasy a s fousama. Na očích měl lenonky. Asi nějaký bývalý hippík.
„Hoši, můžu si sednout za váma?“
V místnosti byla sice půlka stolů volných, ale budiž. Přikyvujeme. Hromotluk usedá ke stolu a spouští:
„Co pijete kluci?“
„Dopíjíme pivo,“ odpovídám.
„To vidím, ale co si dáte pak?“
„My už asi nic, jsme na odchodu.“
„Ale přece mě tady nenecháte samotnýho,“ rozlítostní se opilec „zvu vás, tak co si dáte?“
„Že bysme zkusili vizoura,“ navrhuje Hroch.
„Hm, tak jo. A jakýho?“
„Nejlepší je Jack Daniels,“ beru věci do svých rukou. Chlápek vstává a potácí se k výčepu.
„Co je to za týpka? Znáš ho?“ zajímá se Hroch.
„Ne, ale je z Týna, viděl jsem ho párkrát Pod lipou.“ Odpovídám. Opilec se vrací, v ruce drží flašku Johnyho Walkera, v druhé tři sklenky.
„Danielse neměli, tak jsem vzal tohle.“
„Tos neměl kupovat celou flašku, to nevypijem,“ namítám.
„Proč by ne,“ prohodí hromotluk, otvírá lahev a nalívá do sklenek.
„Já jsem Zdeněk.“
„Hynek,“ povídám já.
„Tomáš,“ povídá Hroch.
Cinkneme si a pijeme.
„Já si kamarádi píšu deník, takže vám můžu přesně říct, co jsem kterýkoliv den dělal,“ rozjíždí debatu Zdeněk.
„Kecáš,“ já na to.
„Takže ty mi nevěříš,“ rozohňuje se náš nový známý.
„Ale jo, my ti věříme,“ uklidňuje ho Hroch. To už ale tenhle podivín loví v kapse svýho saka a vytahuje černou knížku formátu A5.
“Tak schválně, kterej den tě zajímá,“ obrací se ke mně.
„Třeba dvacátý září,“ říkám, „cos dělal dvacátýho září?“
Zdeněk listuje v deníku dokud nenajde požadované datum.
„Dvacátýho září říkáš, tak to jsem nedělal nic zvláštního. Bylo to úterý. Pracoval jsem na zahradě a večer jsem šel na pivo,“ chvíli mlčí a pak pokračuje, „ale osmnáctýho, osmnáctýho září mi umřel táta,“ odmlčí se Zdeněk.
„Hm, to je smutný,“ prohodí Hroch.
„Pro mě můj táta hodně znamenal, měl jsem ho rád rozumíš? Ty o tom víš hovno!“
„Tak se nerozčiluj, vždyť jsem nic neřekl,“ zklidňuje ho Hroch.
„Život stojí za hovno kluci!“
Chvíli mlčíme. „Nebuď z toho smutnej,“ povídám, „život se točí furt dokola, tobě umřel osmnáctýho táta a mně se dvacátýho narodila dcera. Proto jsem se tě na to datum ptal. Nechtěl jsem tě rozhodit.“
Opilec mlčí a hledí do desky stolu.
„Tak my už asi půjdem,“ povídá Hroch.
„Hm,“ přikyvuju.
Hromotluk stále mlčí a hledí do stolu. My se zvedáme a odcházíme.
„Tak zdar a dík za panáky,“ loučí se Hroch. Vycházíme ven a šněrujeme si to nocí.
„Ty vole to byl magor, ta flaška stála aspoň pětikilo, co s ní teď bude dělat, vždyť už je úplně na mol,“ kroutím hlavou.
„Vezme si ji domů,“ odpovídá Hroch a mizíme do tmy.

Zdeněk se zvedá z poza stolu a míří ke dveřím hospody. Téměř plná flaška Johnyho stojí na stole.
„Pane, co ta lahev !“ volá za ním servírka.
„Nechte si ji,“ utrousí Zdeněk a vychází ven, „stejně mi to nechutná,“ říká už do tmy. Venku na chvíli zastaví, zvedne hlavu vzhůru a podívá se na hvězdy. Pak vyjde do noci. Čeká ho dlouhá cesta z Lipníka do Týna.