ŠKOLNÍ

„Cíl našeho putování je v Příbrami,“ diktuje učitel žákům.
„Opakuji, cíl našeho putování je v …“
„V prdeli,“ skáče mu do řeči žák Hudlík.
„Zklidni se Pavle, cíl našeho putování je v Příbrami,“ přehlíží učitel vědomě narážku žáka.
Nad touhle třídou už dávno mávl rukou. Pokračuje v diktátu:
„Na prázdniny pojedeme do Kašavy.“
„Do prdele,“ směje se žák Slíva.
„Sklapni Radime!“ dává učitel najevo jistý stupeň znechucení.
„Tak a to je všechno, zkontrolujte si a pak odevzdejte.“
Žáci nosí učiteli sešity na stůl a vracejí se zpět do lavic.
„Krávo,“ utrousí žák Hrbáček na adresu spolužačky Marie za to, že se mu připletla do cesty. Učitel dělá, že neslyší.
„Pane učiteli, pane učiteli, on mi nadává,“ stěžuje si Maruška.
„Nech toho Jakube,“ napomíná ho učitel a pokračuje, „včera jsem vám dával přihlášky na Školu v přírodě, už víte jestli pojedete?“
„Já nejedu!“ vykřikuje Kotačka.
„Proč ne?“ ptá se učitel bez zájmu.
„Jedeme do Chorvatska,“ ksichtí se Kotačka.
„Tam jedete až ten den, co se vracíme. Popros tatínka ať pro tebe o den dřív přijede,“ navrhuje učitel.
„Seru na to.“
„Tak budeš chodit do školy,“ uzavírá učitel debatu.
„Nebudu,“ vrčí si pod fousy Kotačka.
V tu chvíli se rozezní zvonek, který oznamuje konec hodiny a začátek velké přestávky. Žák Slíva má narozeniny. Bere pytlík s bonbony a jde nabídnout učiteli. Učitel mu třese rukou, bere si bonbon, rozbalí ho a strčí do úst. Ostatní žáci se staví do zástupu a postupně mu gratulují. Každý dostává po bonbonu, jen žákyně Maruška nedostane nic.
„Pane učiteli, on mi nedal bonbon,“ stěžuje si.
„Proč jsi jí nedal Radime?“ zvyšuje učitel hlas.
„Ona mi taky nedala!“ odpovídá hulvátsky Slíva.
„To není pravda, já jsem dala všem, když jsem měla narozeniny,“ brání se Maruška.
„To snad není možný,“ kroutí učitel hlavou, „já ti dám jiný bonbon Maruško.“
Učitel vstává a odchází do atria vypít si kávu s kolegyněmi.

Marie krouží kolem stolku v atriu jako hladový pes, čeká na bonbon.
„Co potřebuješ Maruško?“ ptá se Alena, ředitelka školy.
„Ona si jde pro bonbon,“ vkládá se učitel, „můžu jí dát ten tvůj? Svůj už jsem snědl.“
„Copak Radim jí nedal?“ diví se Alena.
„Ne, ona mu prý taky nedala, což není pravda,“ vysvětluje učitel a podává Marušce Alenin bonbon. Marie spokojeně odchází. Alena nevěřícně hledí:
„To je neskutečný, to je nezdravá třída tohle. Ten Slíva to je dacan!“
„Hm, to neřeš, lepší už to nebude,“ učitel se naklání nad šálek horké kávy, vdechuje její vůni a s požitkem ji upíjí.