INCIDENT

Je líné jarní odpoledne. Hroch sedí na zahrádce hostince Pod lipou, vyhřívá si záda na slunci a nepřítomně hledí do zdi. Najednou procitne:
„Tak co Hyňo, dáme ještě jedno?“
„Ještě jedno bych snesl,“ odpovídám.
„Skočím pro ně, stejně musím na hajzl,“ Hroch se zvedá a odchází do nitra hospody.
Převaluju poslední lok piva v puse a nemyslím na nic. Slunce mi paří do očí. Po chvíli přichází Hroch, v každé ruce jeden půllitr. Skla o sebe zacinkají, pak bouchnou o stůl a už se pivo leje do nás. Pak mlčíme.
„V pátek byl den blbec,“ utrousí Hroch.
„Hmm?“
„V práci mě jebali, že mám špatně vyplněnej protokol…“
„To ser,“ já na to.
„Hmm, ale stejně, takový debility.“
„Hošku, už mi to pivo leze do hlavy,“ obracím list.
„Tak můžem jít do stínu.“
„Tam nám bude zima, mám rád jarní slunko.“
„Chtělo by to nějaký baby.“
„Hmm.“
„Kde jsou všechny…kurva?“
„Baby na nás serou kamaráde, sme už staří. Víš co se mi líbí, že s tebou můžu jen tak sedět a mlčet. S většinou jiných lidí by mi to přišlo trapný, ale s tebou ne.“
„Hmm.“
Dopíjíme další pivo. Tentokrát přichází hospodská k nám: „Dáte si ještě jedno?“
No jasně! Klopíme čtvrtý a mlčíme.
„A co ty a ta Dáša,“ prolamuju ticho.
„Jsme jenom kamarádi.“
„Hmm. Ono je to tak možná lepší. Nedáme kulec?“
„Nechce se mi,“ odvětí Hroch znuděně.
„A co brácha?“
„Toho už sem neviděl ani nepamatuju, všechno na hovno.“
„Ty večery na Nadsklepí už mě nebaví, debata o ničem a plnej stůl debilů.“
„Ty vole minule sem tam dostal málem přes hubu.“
„Nekecej, jak to?“ ptám se se zájmem.
„Víš jak tam byl takovej ten Jaryn, co seděl vedle tebe?“
Přikyvuju.
„No tak ten si pak sedl vedle mě, no a pak sme šli oba na hajzl, měl sem v sobě pěknejch pár piv, a tam sem mu ze srandy vytáhl ze zadní kapsy vod gatí šrajtofli, vyndal z ní pajcku a strkal ji před něho, aby si ji jako pochcal.“
„Ty seš debil.“
„No a von dochcal, chytil mě pod krkem, začal mě škrtit a řval, že to se nedělá.“
„Ste debilové oba dva! Já už s váma nebudu chodit.“
„No úplně sem měl strach.“
Poroučíme si další pivo a znovu mlčíme. Přijíždí skupinka několika cyklistů a sedá si k vedlejšímu stolu. Jsou to takoví ti šílenci co jezdí v trikotech a vráží do svýho kola neskutečný prachy. O ničem jiným, než o cyklistice, se taky většinou neumí bavit. Odkud kam jedou, co novýho mají na kole a tak. Už začínám být celkem nalitej. Hledím na ty jejich superkola a nestačím se divit, jedno má vepředu jenom jednu vidlici.
„Ty vole co to je?“ obracím se na Hrocha.
„Jedna vidlice, tos ještě neviděl?“
„Ne, k čemu je to dobrý?“
„Máš pak lehčí kolo.“
„Cože?“
„No máš pak o jednu vidlici lehčí kolo.“
„To si děláš prdel.“
„Ne, to kolo stálo aspoň sto tisíc.“
„Sto tisíc stojí auto.“
„No, a tohle kolo taky.“
„Hmm, to je teda dobrý.“
Mlčíme a dopíjíme pivo. Slunce pomalu slábne. Vracíme do hry starou otázku:
„Tak co, ještě jedno?“
„Kolik jsme jich měli?“
„Asi šest.“
„Hmm, tak poslední.“
Odcházím na záchod a při zpáteční cestě beru dva krýgly s sebou. Hroch už mě netrpělivě očekává. Napije se a pak spouští:
„Zítra zase do práce.“
„Hmm, taky se mi nechce.“
„Ty pondělky nemám rád.“
Cyklisté odjíždějí a slunce začíná zapadat.
„Měli bychom se přesunout do Lipníka nebo nám bude po cestě zima,“ navrhuju.
„Tak dopijem a jedem.“
Dopíjíme, usedáme na svoje kola a uvádíme je do pohybu směrem k Lipníku. Po cestě lehce konverzujeme, tak jak to po sedmi pivech zvládáme.
„Kam zapadnem teď?“ povídá Hroch, „ještě se mi nechce domů.“
„No já už mám celkem dost.“
„Ještě na jedno bychom někam mohli zajít Hyňo,“ žadoní Hroch.
„Hm a kam?“
„Třeba k Adamovi?“
„To by šlo.“
Dojíždíme k Adamovi, usedáme na zahrádku a piva už se nesou na stůl.
„Zítra to nechci vidět,“ vzdychám.
„To bude dobrý Hyňo.“
Po třech pivech u Adama se večer uzavírá a my se potácíme domů.

V pondělí v pět hodin ráno zvoní Hrochovi budík. Hroch vstává a pivo cítí všude kolem i uvnitř sebe. Venku už se dělá den, ale Hroch by ještě spal. Nedá se nic dělat, musí se rozhýbat, umýt a vyrazit na autobus do práce. Nechce se mu nikam. To bude den, pomyslí si když zamyká dům a v obleku s diplomatkou v ruce vyráží na nádraží. Čerstvý vzduch mu dělá dobře, ale v žaludku to žbluňká. „Jednou Olomouc,“zabrblá na řidiče, bere si lístek a sedá si k oknu. Autobus se dává do pohybu. Houpy hou. Houpavý pohyb a autobusový smrad nedělá Hrochovi ani trochu dobře. V žaludku se to převrací jako v míchačce. Tohle nemůžu vydržet, zkusím to zajíst. Hroch vytahuje z diplomatky svačinu. Chleba s máslem a s vysočinou. Jednou kousne, ale udělá se mu hrůzostrašně. Proboha co teď?! Autobus se blíží k zastávce Staměřice. Hroch se davem lidí v uličce blíží k předním dveřím. „Neujeďte mi, je mi zle,“ houkne ještě na řidiče, než vyskočí ven. Nestíhá už doběhnout ani na travnatý pruh kolem chodníku. Deset včerejších piv chce ven. Vyklopí šavli těsně za schody autobusu, na chodník před zastávku. Div že si nepoblil boty. Řidič má kyselý obličej plný znechucení. Obličeje lidí v autobusu jsou plné údivu. Hrochovi je to jedno, už je mu líp. Nastupuje zpátky do autobusu a řítí se do práce. Čeká ho perné pondělí.