Jednou nad skleničkou slivovice bavili jsme se s kamarádem Kolajtou, jak vlastně vypadá takový typický Lipníkář. Došli jsme k závěru, že je to člověk, který navštěvuje videopůjčovny oblečený zásadně v teplákách, protože v Lipníku jaksi není co jiného po večerech dělat ani pro koho se parádit. Jediný Lipníkář, který chodí běžně v kvádru, je starosta. Možná ještě advokát Svatoň, ale jinak nevím o nikom. Lipník si holt žádá tepláky. Dalším typickým znakem mnoha Lipníkářů je jejich nezaměstnanost. Lipenský pracák je narvaný k prasknutí, to ale není jeho specifikem, tímto neduhem (i když pro pracáky je to vlastně pozitivní) trpí pracovní úřady po celé republice. Tak tedy tepláky a nezaměstnanost. Ale co dál? Nic už nás nenapadalo. „V Lipníku se nedá stavět, tak se nediv, že to tady vypadá jak vypadá,“ hodnotí Kolajtík situaci ze svého profesního pohledu stavebního inženýra. Vida, to mě nenapadlo, že nemožnost postavit si dům má vliv na odliv Lipníkářů jinam. Ale asi to tak bude. „Ani já tady nebudu svý děti držet,“ pokračuje můj kamarád. Co věta, to možnost k zamyšlení. Přemýšlím. Je Lipník opravdu v patové situaci? Je městem nezaměstnaných teplákářů bez perspektivy? „Hele, pojďme se bavit radši o něčem jiným,“ navrhuju a nalívám další kalíšek slivovice. Obracíme panáky do sebe a mlčíme. Přemýšlíme, do které videopůjčovny to máme blíž, a kde se dají pořídit levně tepláky. Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt.