ČSSR - DIAGNÓZA 301.7

Jan Tesař, Zamlčená diagnóza. Praha, Triáda, 2003, 144 stran, 196 Kč

Knihou Mnichovský komplex (Prostor, 2000) se po dlouhém mlčení vrátil na scénu českého historického myšlení Jan Tesař, nesporně jeden z nejzajímavějších historiků, kteří patřili k českému disentu (od roku 1980 v exilu). Dnes přichází se svazkem několika statí, spojených tématem zneužívání psychiatrie za husákovské normalizace. Jsou to texty převážně esejistické.
Základem svazku je pojednání V síti Státní bezpečnosti za časů "konsolidace", což je reakce na knihu Sibylle Plogstedtové V síti dějin (Doplněk, 2002). Tesař zkoumá "komplex selhání" tak jak ho u sebe zachycuje Plogstedtová ve vlastních vzpomínkách na pookupační perzekuci let 1969-1972. Na pozadí svého vlastního "disidentského příběhu" chápe Tesař "komplex selhání" nejen jako (ne)opodstatněný produkt individuálních výčitek svědomí, ale hlavně jako jednu ze zbraní československé totalitní moci - cílenou psychologickou agresi vůči odpůrcům okupačního režimu. V polemice s některými prohlášeními českých disidentů ukazuje z vlastní zkušenosti řadu momentů psychologické manipulace, jíž se dopouštěla StB vůči disidentům: "prohlašuji naprosto jednoznačně, že metody psychologického nátlaku a vydírání byly Státní bezpečností používány" - metoda terorizování nasazeným společníkem na uzavřené cele, předkládání zfalešovaných svědeckých výpovědí atd. Tesař se oproti místy vžité představě totalitní moci (a jejího hlavního nástroje StB) jako nemotorné, hrubé a hloupé, snaží vytvořit jiný obraz - velmi inteligentní mechanismus, který efektivně dosahuje svých cílů. Celým textem se vine reflexe nepoměru mezi jedincem a mocenským mechanismem, vůči němuž je každé vítězství přinejlepším Pirrhovo: "Tehdy jsem po úporném zápase přijal soud jako své vítězství: nepodařilo se jim, čím mi vyhrožovali! Teprve časem a věkem nahlížím, že vítězi byli spíše oni." A Tesař ve své "reportáži psané na oprátce" líčí nepřipravenost pookupačního "odboje", kritizuje chyby kolegů i své vlastní. Ti, kteří československý totalitní režim poznali díky svému věku jen okrajově (což je i případ recenzenta), se tu setkávají s trochu jiným pohledem na český disent za normalizace - Tesař nově poměřuje opozici 70. let (a praktiky StB) s druhým odbojem (a praktikami Gestapa), nesrovnává je, ale hledá souvislosti. A mladší čtenář si pak nemůže nepoložit otázku: "proč se celý český odboj proti okupačnímu režimu redukoval výhradně na salonní disent?"
Tesařova úvaha je nepochybně cenná také faktograficky, upozorňuje na roli základních organizací ROH v boji proti pookupační konsolidaci, přináší příspěvky k disentu "před Chartou" a především několik cenných svědectví o zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Přestože některá místa Tesařova textu je těžké pochopit bez dalších znalostí a nad jinými místy se možná ušklíbneme ostrému sarkasmu či "vyřizování osobních účtů", zůstává podnětný, živě plynoucí esej, který půvabně nezapadá do disidentských memoárů, ani do současné historiografické produkce na téma normalizace. Mimořádně pěkné jsou nejrůznější poznámky, směřující např. k literárnímu zpracování disidentského "komplexu selhání" (u Sabiny či Fučíka).
Základ svazku doplnil autor svým esejem z roku 1978 Diagnóza 301.7 (publikováno v římských Studiích Křesťanské akademie, 1979). V něm se soustřeďuje k obecnější otázce zneužívání psychiatrie komunistickými režimy. Větší prostor než konkrétním československým psychiatrickým případům ze 70. let (zjm. kauzy Augustin Navrátil) věnuje myšlenkovému podhoubí, z něhož psychiatrická represe vyrůstá - brilantně pracuje s definicí duševní choroby jako neschopnosti být "normální" (což je pojem, který má v totalitním režimu velmi specifický význam). Všímá si rozdílu mezi sovětskou psychiatrickou represí, která se nejčastěji opírala o diagnózu schizofrenie, zatímco pro československé případy je typická diagnóza paranoie. Krásně popisuje, jak se život člověka v husákovském Československu mění v ilustraci popisu paranoie z učebnic psychiatrie. Hlavní linka je však tato: neochota či nemožnost psychiatrů zabývat se v totalitní zemi morálním rozměrem paranoidní poruchy (jejímž spouštěcím impulsem bývá často reálná nespravedlnost a nemožnost dosažení nápravy), je způsobena psychiatrickým stavem celé společnosti. S esejistickou nadsázkou dává československé společnosti 70. let Tesař diagnózu anetická psychopatie (statistická značka 301.7), tedy "vymizení vyšších citů, nezájem o osud jiných, bezohlednost k okolí" atd. Tento text patří k tomu nejlepšímu, co český disent v esejistice zplodil. Díky za něj.