JEDNOHUBKY SNŮ S ČERSTVOU PAŽITKOU

Marie Šťastná, Krajina s Ofélií
Knižnice Ortenovy Kutné Hory - První knížky, svazek 3
Vydal Klub rodáků a přátel Kutné Hory, Kutná Hora, 2003

Byla to zajímavá koincidence - zrovna po prolistování bakalářské práce Přemysla Havlíka Posmrtný portrét ve fotografii jsem se podruhé vrátil ke sbírce básní Marie Šťastné Krajina s Ofélií. Nejen že Havlík reprodukuje dva obrazy utopené Ofélie (odtud pokračuje k fotografiím, které zachycují mrtvé), ale celá atmosféra "nasládlé vůně těla" a melancholické stylizace portrétů s verši M. Š. nějak souvisí. Ne že by v jejích básních bylo něco morbidního, spíš jde o podobnou kombinaci tělesnosti (velmi častým motivem je břicho, vnitřek, teplo) a oduševnělosti, která se mi zdá být vpravdě "ženská".
Gender-rozměr sbírky je v jistém smyslu nejvýraznější - "jak chutná / přítmí šestiletých holčiček / a světlo stejně starých kluků / jak chutná křik / slíznutý z bříšek prstů" (Pohádkáři) - a v tomto "přítmí" se poezie M. Š. odvíjí, v jakési zvláštní surovosti, lehce ironickém pohledu na sex i milostné a nemilostné vztahy i na (abstraktní) muže: "i muži v černém si píší / ufňukané deníky / a za pevně stisknutými rty / je pekáček pětiletého děcka" (Veřejně II). Zdá se, že dnešní žena je v prapodivné situaci: je silná a kráčí sama, zatímco muž někde v pozadí na sebe bere "ženské" vlastnosti. O tom samozřejmě nesvědčí jen sbírka M. Š.
Básnickým obrazům Krajiny z Ofélií dominuje zachycení kontaktu, tedy soustředění především ke smyslům - zde je to hlavně hmat a čich. Pro nějakou účelověteoretickou stať (kdyby třeba poezie měla své vernisáže s jejich mile glorifikujícím "úvodním slovem") by se poezie M. Š. dala nazvat poezií "poezií prstu" či "poezií ruky", protože je to právě tento nástroj, který proměňuje svět v jejích básních - "až na mě tma namíří ukazováčkem / seschnu a zešedivím / víc života stará / černého bezu přesycená / nakradená pod létem" (Bez názvu) či "Máš to zlé / Už i hrnce mají tvoji podobu / a hrnčíři tvrdýma rukama / ti prohmatávají břicho / Po trošce červené hlíny // Dva kusy / toho v tobě našli" (Máš to).
Verše M. Š. se - tak jako většina soudobého psaní poezie - pokoušejí zachytit svět jako "pluralitu". Hlavní důraz je (nepřímo, protože vlastně nevědomě) kladen na nehierarchizovatelnou mnohost výkladů i faktů. Struktura jazyka je ovšem defakto hierarchická a pluralitu redukující. Ti neexperimentální básníci (jako M. Š.), kteří nehodlají konstruovat pocitový parajazyk, musejí svou představu poezie realizovat jakoby proti jazyku. Nejčastěji se to děje pomocí "montáže" veršů. U M. Š. nacházíme v zásadě tři prostředky tohoto postupu: [1] "paradoxní montáž", tedy zřetězení protikladných pocitů jako "hlubšího" druhu výpovědi, např: "Srdce jako kus / hovězího dobytka / lovím v horké polévce / naběračkou / čerstvé maso / Pára se sráží ve vzduchu // Otáčím se / v druhé ruce krajíc chleba / na pozadí stažená kůže // A možná se i usmívám" (Porážka). [2] Pointování metaforou, v níž jsou analogie připodobnění dovedeny až k faktickému nonsenzu, např.: "Fouká a olejové hřbety vln / marnivě rozlízly plátno / jak ležím na zádech / i postel už se houpe / Ve vzduchu štiplavý pach barev / Dnes večer jsem moře / stejně bílá na okrajích" (Marina). [3] Spojení veršů ve "falešné gradaci", která sugeruje logické spojení: "Nechci nic / Jen být dívkou / která se občas prohne v bocích / sní čokoládu / a nechá si zaplatit u baru / Cvičím si výslovnost a kroky / Valčík / Trylek / Choroba" (Výslovnost a kroky).
Vedle těchto vlastně neutrálních protože, dobově typických, rysů poezie M.Š., vidím kriticky slabost pro snadnou pointu "do ztracena", např. "Před deštěm domácí pohody / do ulity / prsty na prsty / Mat / Ve špičkách chvění chladný úskok / pěšáci odkryli dámu / Prvním tahem" (Královská hra). Také její inspirace výtvarným uměním a ojedinělé literární aluze či parafráze lidové a biblické písně nejsou u Šťastné zcela šťastné.
Přesto si myslím, že Krajina s Ofélií je velmi dobrá sbírka - poezie introverta, oživujícího projekcemi předměty, poezie střídmá a vyvážená, a přitom naplněná krásnou obrazností, existenciálně temná, ale nepatetická - "voda voda hrne se mi hlavou / splachuje trvalky" (Na mříži), "kopce něhy z noční záležitosti" (Kapka XXV,) "A mezitím čas vyteče / jako poraněné oko" (Místo snídaně). Např. báseň Ležela jsem: "Ležela jsem opřená / o břicho tvého života / a myslela na to / že už tě / vážně / moc často nevidím / A řekla jsi / je to tak dobře / tohle je tvoje zastávka / vystup si".
Valašskomeziříčská rodačka Marie Šťastná (*1981) debutovala samizdatovou sbírečkou Jarním pokrytcům (Hranice, 1999), za Krajinu s Ofélií získala 1. cenu v literární soutěži Ortenova Kutná Hora, čekám, že za příští sbírku by mohla dostat Ortenovu cenu. Má na to věk i talent. Znám M. Š. osobně (pro uklidnění čtenářů dodávám, že jsme se viděli dvakrát či třikrát v životě), před lety mi poslala k posouzení své básničky a chtěla znát můj názor - a já říkám něco ve smyslu: nemám k tomu co říct, máš talent a jestli toho nenecháš, tak na všechno, co bych ti teď kostrbatě vysvětloval, přijdeš brzo sama. A tak mám radost, že se "proroctví" naplňuje :-)
JIŘÍ J. K. NEBESKÝ