V sobotu 17. ledna v 17 h v Domečku lipenské knihovny otevře Hynek Polák slavnostní vernisáží výstavu svých fotografií. Hynek Polák (*1974) patří dnes už ke střední generaci lipenských fotografů. V minigalerii Sušárna uskutečnil v posledních letech řadu zajímavých autorských výstav. Díky podpoře Městské knihovny několikrát vystavoval také v Domečku. Nejnovější fotografickou úrodu s tématem rodinného života a předmětů z domácnosti budeme moci shlédnout od 19. do 23. ledna od 15 do 17h.

JSEM OBYČEJNEJ CHLAP S FOŤÁKEM
ROZHOVOR S HYNKEM POLÁKEM

Pokud si vybavuju, vždycky jsi se snažil dát svým výstavám jednotnou koncepci. Co uvidí diváci ve Tvé aktuální kolekci?

Výstavu si dělám jako dárek ke třicítce. Jejím hlavním tématem bude moje rodina. Dalším tématem měla být svoboda, ale od toho jsem kvůli tobě ustoupil.

Mně jenom připadalo, že fotogramy s Leninovou hlavou proraženou rudým srpem dneska už nikoho brát nebudou. Ty už vlastně několik let vedle "normálních fotek" děláš i fotogramy. Co Tě na nich láká?

K tomu Leninovi, to je právě problém, že to nikoho netankuje, kdybych vystavil fotku Hitlera, bylo by to jinak. A teď k fotogramům (to jsou, pro neznalé, otisky konkrétních věcí na fotopapíře). Fotogramy dělám od té doby, co dělám fotky, takže asi tak od šestnácti. Fascinuje mě na nich dnes, to co tenkrát. To jak se otisky předmětů liší od předmětů samotných, když se dají do pěkné struktury, výsledek je skvělý.

Já jsem dlouhodobě nadšen těmi tématickými sériemi - předměty z dílny, těstoviny. To stojí za vidění! Ale momentálně mě nejvíc bere ten stonásobně zvětšený gumový medvídek. To vypadá jakoby v něm byl někdo zmražený! Myslím, že ty fotogramy mají velkou budoucnost.

To si fakt myslíš? Jinak tvé nadšení z mých monotematických fotogramových leporel sdílím. Kdybych měl dostatek prachů, nechal bych si je vyzvětšovat tak do dvoumetrové výšky, lidé by pak mohli na výstavě mezi nimi procházet jako v bludišti. Kdo tomu moc nerozumí, ať se přijde podívat na výstavu, líp to pochopí. Ještě by mě lákalo udělat fotogramově celou místnost, stěny by byly černé a všechny předměty uvnitř bílé. Na stěnách by visely fotogramy. Ty medvídky, co se ti tak líbí, jsem považoval za perfektní nápad, ale realizací jsem pak moc nadšen nebyl. To jsou paradoxy.

Ale pojďme k těm "rodinným fotkám" - před pár lety jsi vystavoval "fotky přátel", teď je to už úplná autobiografie. Na jedné fotce jsi dokonce sám a ještě k tomu nahý! Nebyla Ti zima?

Ne, bylo to na jaře. Ta fotka je úvodem k celé výstavě, pozvánkou k prohlídnutí těch fotek. Rodinné fotky jsou to jediné, co teď jestě fotím. Jinak dělám spíš fotogramy. Žiju dospěláckým životem, chodím do práce, abych vydělal prachy na život a čas na mě nepočká. O své rodině bych tady do novin nerad vykecával, je to intimní věc.

Jak se vůbec cítíš v Lipníku? Mně to tu na první pohled připadá kulturně bezútěšné.

To jsou ale od tebe hrubá slova, i když pravdivá. V Lipníku to není bezútěšné jen kulturně, v Lipníku je to prostě bezútěšné. Někdy si říkám, že Lipník snad už ani není město, i když poslední dobou se to zdá se mi zlepšuje. Vybojovali jsme si svůj mikroregion, díky tomu se opravil zámek, taky náměstí se opravuje. Myslím, že hlavním problémem Lipníka je jeho poloha mezi dvěma většími městy, chybí mu spádová oblast. Taky má příliš mnoho památek, na to jak je malý, chybí prachy na jejich opravu. K tomu nezaměstnanost. Život v Lipníku má ale i své výhody, je tu klídek, blízko do lesa, není těžké zde vyniknout.

Jak vlastně vypadá lipenská fotografická scéna?

Řekl bych, že nijak. I když na poslední výstavě lipenských výtvarníků v roce 1992 bylo fotografů celkem dost. Co dělají teď vůbec nevím, to platí i o ostatních výtvarnících.

Není škoda, že se nestýkáte?

To fakt nevím.

Nemáš ambici dostat se někam dál než do výstavní síně Domeček? "Regionální umělce" občas mrzí, že se o nich v Praze nemluví a nepíše...

Praha je příliš daleko a je těžké se v ní neztratit. Spíš by se mi líbila výstava v Olomouci. Galerie Caesar je moc pěkná. Ale nějak nemám čas a sílu to tam domluvit. Ambice už nemám, řekl bych, žádné.

Tos ale neměl myslím nikdy, vždycky jsi šířil takový ten radostný pesimismus. Přece jenom ale: umělec potřebuje mít nejen diváky-kamarády, ale i kritiky. Takže tu výstavu v Olomouci bys udělat měl. Máš nějaký fotografický plán na příští rok?

Potřeboval bych nový středoformátový foťák a s ním bych dělal různé kompozice s lidma, alegorie a tak.

Alegorie? To dneska moc nefrčí...

Nezajímá mě, co frčí. Chci prostě dělat komponovaný fotky s lidma.

No to zní ohromě zajímavě. Jsi mi v listopadu říkal, že když už děláš tu narozeninovou výstavu, že chceš mít extra vernisáž, platí to ještě?

Jasná páka. Chtěl bych pozvat jednoho performera, taky ty bys mohl číst svoji poezii. Hlavně doufám, že si většina mých kamarádů udělá čas a uvidím tam i ty, které jsem dlouho neviděl. Jinak bych chtěl, aby to byla akce spíš mých známých, než cizích lidí. Posedíme, popijeme, zahrajeme na kytaru a tak.

Slyšel jsem, že chystáš taky něco na závěr výstavy?

Jo, v pátek 23. ledna proběhne takový literární večírek. Předčítání z ruské klasiky. Když už okupuju ten domeček, tak ať to stojí za to. Myslím, že by to mohl být dobrý závěr celé výstavky.

Konec dobrý, všechno dobré. Haha.

Za rozhovor děkuje Jiří J. K. Nebeský