ČESKÁ LITERATURA NA MORAVĚ

Tomáš Kubíček s kolektivem: Literární Morava. Vlastivěda moravská, nová řada, svazek 11. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2002, 324 stran.

Nová řada Vlastivědy moravské, která začala vycházel v roce 1991, se svazkem Literární Morava dostala do poslední třetiny svých plánovaných třinácti svazků. Patří-li svazek do takovéto řady s "dlouhou dráhou doletu", jistě od něj nemůžeme čekat velké re/interpretační experimenty. Rozsah knihy také neumožňuje delší výklady, takže moravské literární dění se (postupně) mění v bibliografické vyčty, obalené minibiogramy autorů. Formálně tedy kniha, ač velmi velkoryse vypravena, patří vlastně k přehledovým textům typu Balajkových a Soldánových Přehledných dějin literatury. Ve srovnání s nimi je však přeci jen hlubší a promyšlenější.
Faktograficky je to práce monumentální, precizní a záslužná. Shromáždit a ověřit tisíce dat narození, vydání děl, činnosti tiskáren atd. je v některých oblastech a obdobích velmi složité - a přesně tato činnost české (nejen literární) historii palčivě chybí. Škoda, že pro období do roku 1860 se v knize uvádějí pouze roky událostí, zatímco od roku 1860 už jsou to přesná data.
Hlavní přínos práce - tedy "kodifikace" jevů a zjevů dosud známých spíše jen odborné veřejnosti - se projevuje zejména pro období starší literatury. Stoprocentně to platí o první kapitole Od počátku do konce husitství (Eduard Petrů). Škoda, že podobný periodizační "realismus" nezasáhl i kapitoly o literární renesanci a baroku (Milan Kopecký), protože by bylo velmi lákavé spojit je v kapitolu jednu a neposilovat dojem zásadní rozdílnosti literatury v těchto dvou epochách.
Kopecký a Petrů se opírají o rozsáhlé vlastní badatelské dílo, takže chvályhodně podávají svou (podloženou) představu literární historie daných období. Čvtrtá kapitola Doba osvícenství a národní obrození (Milan Řepa) je ovšem příliš závislá na badatelských závěrech druhých osob, takže se jeví především jako výtah z existující (a bohužel letité) odborné literatury. Přitom právě literární klasicismus a první generace "obrozenců" na Moravě by si velmi zasloužila skutečný výzkum, který by nám místo obvyklého výčtu několika izolovaných osobností představil živý organizmus desítek a stovek literárních činovníků, časopisů i novin. Zatímco pro starší období nám v tom brání nedostatek dochovaných pramenů, pro přelom 18. a 19. století jsou k dispozici hromady archiválií, které dosud nebyly probádány. Zejména v tomto období by bylo smysluplné popisovat moravskou literaturu současně také v její německy a latinsky psané větvi.
V tomto ohledu je třeba Literární Moravu vysoko ocenit, protože se německy psanou literaturou zabývá v rámci české literární historie v tomto rozsahu vlastně poprvé. Jenže to buď dělá v rámci separátních kapitol, což přirozeně úplně neodpovídá dobové situaci, nebo si všímá jen těch německých počinů, které se nějak explicitně týkají česky psané literatury (a samozřejmě německých děl autorů, píšících jinak česky, nebo z různých důvodů považovaných za Čechy). Vyřešit tento problém je ovšem velmi složité. Vždyť i "etablování" jednoho "nového" českého autora třeba období renesance je velmi obtížné; vsunout do dějin celou novou linii tvorby a přitom ji organicky spojit s její českou polovinou, je úkol na generace.
Počínaje polovinou 19. století se moravská literatura v Literární Moravě proměňuje v obraz o více vrstvách a barvách, množství jmen a vzájemných vazeb už vytváří mnohem hustší síť než dříve. Literatura v letech 1860-1900 (Pavel Pešta) je zajímavě komponována do sociologicky vymezených kapitol (Kněžská literatura, Profesoři prvních českých gymnázií atd.) a doplněná přehledem německy psané literatury v letech 1860-1945 (Ludvík E. Václavek). Zvláštní je vynětí Katolické literatury od konce 19. století do roku 1939 (Tomáš Kubíček), po níž následuje Literatura první poloviny 20. století (Štěpán Vlašín). Zdá se, že tento postup má jen slabou oporu v empirii. Leda by někdo dokázal, že moravští katolíci opravdu tvořili izolovaně, takže si i v dějinách literatury zaslouží mít vlastní "rezervaci". Spíš je však toto vydělování setrvačným přežíváním polistopadových literárněhistorických restitucí, které bychom měli spíše překonávat, než utvrzovat.
Ve 20. století se už Literární Morava stává řetězem slovníkových hesel, což přirozeně kulminuje v kapitole Literatura v období 1945-2000 (Blahoslav Dokoupil), v níž se zdá mírně vítězit "brnocentristické" vidění Moravy. Pro druhou polovinu 20. století se tu trochu ztrácejí regionální literatury, což jsou živé organismy (trochu narozdíl od pojmu "moravská literatura"), s nimiž se mnoho uvedených autorů (byť třeba z nouze) identifikovalo a identifikuje. V tomto smyslu se dalo od této základní knihy čekat víc. Používá fakticky tutéž unifikační metodu, která je tak zazlívána "pragocentristické" literární historii - popisuje dění v centru a regiony odbývá několika větami. Ještě že "pražáci" nemají tendence vydávat Dějiny české literatury, v nichž by se omezili jen na líčení dějů v Čechách...
V knize orientované na moravského čtenáře se také dala předpokládat sofistikovanější práce s "jazykovou otázkou", tvrzení, že "většina těchto prací byla psána upadlou, hovorovou češtinou" je dnes těžko obhajitelným dozníváním národovectví. Jaká podoba jazyka se prosadí, je přece dáno daleko nejvíc politickými a jinými vlivy, přičemž ligvistické zdůvodnění pak nemůže být než účelovou projekcí výsledků do materiálu... A kdo jiný než moravská věda by to měl zkoumat?
Literární Morava je velmi kvalitní příručkou pro oblast, jíž se zabývá. Bohužel pokud na vysokých školách nebudou přednášeny dějiny literatury psané na Moravě (rád bych se mýlil, když tvrdím, že se nepřednášejí), obávám se, že tu nebude ani cílový čtenář knihy. Ale to je problém celkového mentálního posunu, v němž už "zemské cítění" má jen politický a nikoli kulturní či emocionální význam.