Tento minireferát chce být o tom, co mě nedávno napadlo nad komunistickými agitačními brožurkami a knížkou Zdeňka Rotrekla Barokní fenomén v současnosti [Praha 1995].
Otevřel jsem zrovna knížku Marxismus-leninismus o náboženství a čtu tam: “V boji za překonání náboženských předsudků nelze zapomenout na tato úsilí zapřisáhlých nepřátel lidstva, na jejich jesuitskou methodu zatloukání klínů do tábora míru a demokracie, jejich pokusy zasít různice zejména mezi věřícími a nevěřícími (...).” [P. Kolonický: Marxismus-leninismus o náboženství, Praha 1952, s. 46-47] A zdálo se mi, že to zní “barokně” - samému mně to vyrazilo dech. KOMUNISTICKÉ BAROKO!
Nad Černého Čtrnácti studiemi o baroku našem a cizím [Václav Černý: Až do předsíně nebes, Praha 1996] mi došlo, že mluvit o “baroku” je diletantství. Maximální možnost jsou “barokistní prvky”. Jistě totiž v padesátých letech nemůže jít o samo “baroko”, které je epochou historickou čilišnek uzavřenou. Umělecký sloh je jistá kompozice prvků, které v sestavením jiném dávají dohromady něco jiného. I když tedy v pomocném rozčleňování historie na úseky jde o tvar, který (jinak stále z téhož skládaný) svět nabyl, naše pozornost se přesto obrací k prvkům, a máme tendenci považovat některé z nich samy o sobě za typické pro danou epochu, přestože “typické” se odehrává pouze v jejich poměru k jiným. Tak není mojí vinou, že tance smrti jsou v povědomí jako prvek barokní a nikoli třeba gotický. A na základě toho si “nestrukturalismus” může pohrávat s duší apolónskou a dionýsskou, věčným barokem a věčnou renesancí atd.Svůdný prostor podobností ale teď láká i mě - následuje drobek čili po jihomoravsku odrobinka ke srovnání osudů baroka a socialismu. S velezjednodušením, kterému Václav Černý říká esejismus, můžu tvrdit, že historické (zjm. české) baroko je syntézou “lidové” gotiky a “měšťanské” renesance. Podobně socialistický realismus, jehož vrcholná chvíle se pojí se stalinismem, je průnikem “lidového” realismu devatenáctého století a “intelektuálské” či “měšťanské” éry avantgardních hnutí.
My dnes máme rádi “kavárenské experimenty” expresionistů, poetistů, surrealistů, ale ne “lidový” socialistický realismus. Naši dědečci měli rádi “palácové experimenty” renesance a ne “lidové” baroko. A stejně jako se generace třeba na přelomu století věnovala v baroku jevům “nebarokním” - i my dáváme pozornost tomu netypickému ze socialistického realismu, tomu co překračuje - a ani vlastně socialistickým realismem není.
Blíž k řešení otázky, zda možno mluvit o komunistickém baroku, mě dovedl tento nápad, tato krkolomná konstrukce: srovnávám trojici Hus, Nepomucký, Sarkandr s trojicí Masaryk, Stalin, Gottwald. Závislost mezi kulty sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandra, stejně jako mezi kulty Josefa Stalina a Klementa Gottwalda, je prokazatelná a dobře známá. Vedle toho je ale závislost: Hus - Nepomucký a Masaryk - Gottwald. Že Gottwald nahrazuje lidu Masaryka, o tom myslím není sporu, že ale Nepomucký nahrazuje lidu Husa, to je historicky neprokazatelná představa teprve posledních dvou staletí. Tedy: pokud přistoupíme na možnost srovnávání těchto dvou trojic, je ta socialistická trojice Masaryk, Stalin, Gottwald “přesnou” kopií trojice Hus, Nepomucký, Sarkandr. Ovšem kopií falešné PŘEDSTAVY, nikoli dějinného originálu. Jsou-li potom v obecnější rovině nějaké podobnosti mezi barokem a socialistickým realismem, bude myslím dobré je hledat jako podobnosti socialistického realismu a JEHO PŘEDSTAVY baroka.
Kde se ta představa ale vzala? Socialismus si ji sám nevymyslel, on ji jenom domodeloval. Převzal ji i s nezájmem o baroko od prvorepublikového “liberalismu”, národního obrození i osvícenství. A stav tehdejšího barokobádání znamená, že to byla představa hrubě falešná.
A když jsem se díly komunistické homiletiky probíral dál, ukázalo se, že to je skutečně falešná představa baroka, co se dočkalo realizace v období socialismu. Co totiž z úvodní citace neodpovídá komunistické představě barokního kázání? Myslím, že je to přesně totéž, co vkládali tvůrci socialistického realismu do úst barokním kazatelům ve svém znázorňování baroka. Jak je to ale možné?
Jedna odpověď se nabízí hned, všechno padá na vrub náboženské podstatě socialismu. Baroko čeká na druhý příchod Ježíše na zem a socialismus čeká příchod beztřídní společnosti. Jsou tisíce důkazů náboženské povahy komunistického režimu. Byl-li by tohle ten pravý důvod, potom by šlo jenom o to, jak člověk nevědomky promítá svou ZKUŠENOST náboženského fanatika do minulosti. A že se přitom setkalo baroko a socialismus, je spíš náhoda. Ovšem takové slovní spojení jako “krvavý pes Tito” podle mého otvírá dvířka s otázkou: Nakolik je v našem prostoru determinován výběr slovní zásoby řekněme expresivní povahou projevu? Nebo: Jak se mění a v čem trvá slovní symbol?
Teprve odpovědi na tyto & další otázky mohou říct, zda barokistní prvky v literatuře socialistického realismu jsou blbost, nebo možnost.
A to je vlastně konec mojí konferenční road movie - jen ještě zajímavůstku, která mohla stejně dobře zaznít úvodem: František Šalda napsal roku 1933 k Halasově poezii: “Nový návrat baroka! (...) O nic menšího tu nejde. (...) Barok hlásí se znova o slovo, což je věc, nad níž se nemůžeš dost zamyslit, a významný příznak doby těhotné budoucností.” [FXŠ: Pohled na naši nejnovější produkci lyrickou, s. 23, Šaldův zápisník 1933-1934]. Obyčejně se mluví o expresionismu jako reakci na hrůzu prvé světaválky, Šalda ale uvažuje v jiném pořadí, nikoli následek, ale příznak budoucnosti. Zajímavé, ne?
Summary
The tendency towards infusing the Baroque into the means of expression in Social Realism.
Translation M. Weberová