Lipenský lágr pro Němce

Při práci na dějinách Internačního tábora v Hranicích jsem narazil na několik písemností o podobném zařízení v Lipníku. Jedná se o dokumenty, které se mi dostaly do ruky jen mimochodem, takže je jisté, že v archivech (zjm. fondu ONV Hranice ve Státním okresním archivu v Přerově-Henčlově a ve fondu Ost-Dokumentation v Bundesarchivu v Bayreuthu) najdou lipenští badatelé řadu dalších písemností, možná i nějaká svědectví internovaných o poměrech v táboře. Berte tedy prosím tento článek jen jako první pokus o místní zviditelnění tématu, které je dnes skoro módní.

Bezprostředně po osvobození byli radikalizovanými Čechy ve městech zatýkáni a internováni jejich němečtí spoluobčané, kteří měli být vyhnáni do Německa. Kromě těch, kteří aktivně podporovali okupační režim (v táborech se ocitli také Češi, kteří se za okupace přijali německé občanství či kolaborovali s režimem), skončily v táborech tisíce lidí, jejichž jediným proviněním byla příslušnost k německému národu. Většinou to byli potomci lidí, kteří v průběhu mnoha staletí přicházeli na Moravu z německých oblastí, nebo Čechů, kteří postupně přijali němčinu jako mateřský jazyk.

Ve správním okrese Hranice vznikly hned v květnu 1945 tři internační tábory přímo v Hranicích, jeden v Drahotuších a jeden v Lipníku. Dohled nad spontánně vzniklými "lágry" (jak se jim lidově říkalo) získal postupně Okresní národní výbor v Hranicích, který k 1. prosinci 1945 soustavu táborů reorganizoval tak, že zůstaly zachovány pouze dva tábory - v Lipníku Internační středisko určené především pro "politicky nespolehlivé" Němce a v Hranicích Pracovní středisko. Lipenský tábor byl umístěn nejprve v Zemském ústavu pro hluchoněmé, od srpna 1945 pak v domě čp. 364 (tzv. Lázně - Badhaus).

Zachovala se nám zpráva o kontrole z 20. srpna 1945. Tehdy bylo v Badhausu 110 internovaných - 57 mužů a 53 žen, děti byly umístěny zvlášť v domě OPM na ulici 28. října. Tábor hlídalo 8 civilních dozorců, velitel Jan Knöbl (člen MNV) a jeho zástupce Jar. Gazdoš. Ze zprávy se dozvídáme: "Muži jsou umístěni ve 2 sálech bývalé verandy na dřevěných kavalcích; místnost je světlá, vzdušná, zimní dobou by však byla těžko otopná, vystavena mrazu. Ženy jsou v 10 malých ložnicích v dřevěných kavalcích, některé o 1 etáži. Ve všech 12 ložnicích jsou staré slamníky. Ošetřovny jsou 2, dle pohlaví oddělené, každá o 5 lůžkách. Záchodiště jsou celkem 3, z toho 1 v I. poschodí, kde jsou umístěny ženy. V přízemí je vhodná umývárna s kohouty nad zinkovým žlabem. Kromě toho je v provozu prostranná koupelna o 1 vaně zapuštěné do země a s dostatečným množstvím sprch. Lékařskou službu koná internovaný Němec MUDr. Rud. Markes (?) z Mor. Ostravy. V kuchyni tábora je zaměstnáno 5 žen, vesměs Němky, v kanceláři je zaměstnána jako písařka 1 žena Němka. Zdravotní stav je uspokojující, v nemocnici jest t. č. 8 internovaných. - Jeden rekonvalescent po paratyfu B, který pracoval a onemocněl v Jezernici, navrátil se včas z nemocnice. Občas objeví se šatní vši, t. č. není zřejmého zavšivení. Periodické zavšivení je zaviněno starými, už za Protektorátu užívanými slamníky. Místnosti jsou vesměs udržovány v bezvadné čistotě, v 7h ráno se již všude pokročilo v úklidu, takže v tom směru není výtky. V chování internovaných není co vytknouti, na dotaz po případných stížnostech neozval se z přítomných nikdo. Z běžných chorob kromě občasného zavšivení vyskytuje se dosti infikované folikulitidy (avitaminosa?), phlegmony a průjmy. Mezi internovanými jsou starší, stižení myscanditidou. Tábor vyhovuje bezvadně pro letní měsíce, v zimě by byly veradové ložnice mužů nepouživatelné."

Dne 1. února 1946 bylo do tábora přiděleno 8 příslušníků Sboru národní bezpečnosti, z nichž byl strážmistr Rudolf Něček ustanoven velitelem a dosavadní velitel Knöbl jmenován správcem střediska. Civilní strážní byli propuštěni - o důvodech tohoto opatření se můžeme jen dohadovat. V Hranicích došlo k analogickému opatření už v červnu 1945 ve snaze zavést pořádek do chaotického vedení tábora a zabránit mučení vězňů. Tábor byl finančně soběstačný, dokonce vykázal při ukončení činnosti aktivum 401 tisíc. Zdrojem těchto financí byla nucená práce internovaných. O poměrech v táboře a nucených pracech, máme k dispozici jen jediné svědectví. Jde o část výpovědi Friedricha Sandera, tehdy 57-letého bývalého řídícího učitele z Kunzendorfu (Kunčic), kterou sepsal 16. března 1947 v hessenském Mörfeldenu, kam byl v roce 1946 vysídlen:

"Z jistého výslechu vyšlo najevo, že jsem (v Hranicích) vězněn na základě lživého a nedůvěryhodného udání. Přesto jsem zůstal "politicky nespolehlivý" a 12. prosince 1945 jsem musel odejít s asi 80ti muži do tábora v Lipníku n. B. (...) Vedoucí tábora Gazdoš nedokázal najít dost nadávek, během pobytu v táboře bylo běžné "německá svině, smradlavý a zasraný Germáne" a pro ženy "špinavá německá kurvo". V Lipníku jsem pracoval na odstřeleném mostě, skládal uhlí, železnými řetězy řezal led, čistil záchody, v lese válel a nakládal špalky, sloužil jako podavač na stavbě atd. V Lipníku jsem viděl, jak 2 strážní fackovali německého stavitele Holeschowskyho. Zacházení v obou táborech (v Hranicích i v Lipníku) bylo surové a brutální. Kvůli nepatrným věcem jsme byli v noci buzeni ze spaní, museli jsme nastoupit na dvůr a běhat v kruhu. Když jsme běželi kolem stráží, rány jen pršely. Také jsem dostal mnoho ran. Strava byla mastná a bezmasá." Přestože o zacházení s internovanými si nemůžeme dělat iluze ani v Lipníku, je dost možné, že vzpomínka na běhání v kruhu se váže jen k hranickým zvěrstvům, během nichž bylo umučeno nejméně 9 lidí.

Internační středisko bylo zrušeno 31. července 1946, když předtím byli internovaní Němci "propuštěni k odsunu". Toto hromadné vysídlování začalo v hranickém okrese počátkem července 1946. Sběrné středisko, odkud byly po železnici vypravovány transporty, bylo v Hranicích. Celkem bylo vypraveno 6 transportů do amerického okupačního pásma v Německu. Ze samotného Lipníku bylo odsunuto 77 Němců a 41 jich ve městě zůstalo (stav k 1. listopadu 1946), přičemž ovšem v roce 1930 se k německé národnosti hlásilo 740 Lipeňanů (tj. 10% obyvatelstva)... Tak radikální snížení počtu nezpůsobily pouze válečné ztráty. Svůj podíl na tom má fakt, že k německé národnosti se hlásilo množství lipenských židů, kteří zahynuli ve vyhlazovacích táborech. Pominout nelze ani to, že hranice mezi Čechy a Němci byla často neostrá, takže vlivem politického tlaku se jazykově biligvní česko-německé vrstvy obyvatel hlásili tu k jedné, tu k druhé národnosti.

Z toho vyplývá, že mezi dnešními Čechy je řada těch, jejichž rodiče či prarodiče byli postiženi poválečnými perzekucemi jako "Němci". I v Lipníku.