František Xaver Bašík a jeho autobiografie

autor: První členové rodiny Bašíků se v archivním materiálu objevují při sčítání obyvatel podle víry roku 1651 ve Velkých Lohovicích (dnes Hlohovicích) na Rokycansku. O dvě stě let později vyměnil Antonín Bašík (1832-1897) zemědělskou obživu za truhlářské řemeslo a odešel z rodné vsi do Prahy, kde se roku 1870 oženil s Kateřinou Ortmanovou (1840-1934); měli spolu tři děti – Josefu Bašíkovou-Kühnelovou (1872-1932), Antonína Bašíka (1874-1932) a Františka Xavera Bašíka. Ten se narodil 13. června 1878 v Praze v domě č. p. 1444-II v Lípové ulici. Po absolvování Obecné sedmitřídní školy u Sv. Štěpána a Měšťanské školy u Nejsvětější Trojice se vyučil v obchodu textilním zbožím Hermann Kafka v Praze (1892-1895), v letech 1895-1908 byl účetním a obchodním cestujícím továrny na výrobu vosku v Mladé Boleslavi (majiteli byli postupně: Fr. Sezemský, konkurzní podstata, Živnobanka a Monopol), z toho byl v letech 1905-1908 vedoucím plzeňské pobočky. 25. září 1905 se oženil s Annou Jindřiškou Špinarovou (1881-1961), měli spolu pět dětí. V letech 1908-1909 samostatně podnikají v Plzni. V následujícím období pracoval jako obchodní cestující a účetní továren J. Eliáš (Praha), J. B. Česák (Předměřice n. L.), O. Schönbach (Praha), Brüder Drechsler (Plzeň), Monopol (Mladá Boleslav) ad., 1915-1926 byl účetním ve firmě Laurin & Klement v Mladé Boleslavi. V letech 1926-1945 žil bez stálého zaměstnání v Mladé Boleslavi, živil se jako „stálý soudní znalec v oboru filatelie“, prodejce psacích strojů Underwood atd., 1945-1950 byl národním správcem turistické chaty Menší Ještěd (Jäckelbaude) v Křižanech. Od roku 1950 žil v Liberci jako důchodce a 10. února 1963 v liberecké nemocnici zemřel na rakovinu žlučníku.

text: V roce 1940 se František Bašík rozhodl sepsat historii svého života. V průběhu tří let vytvořil rozsáhlý devítidílný rukopis, jemuž dal název počet roků prožitých od konce dětství (resp. nástupu do prvního pracovního poměru) - Padesát let. Děj sice skutečně pokryl Bašíkův život až do počátku 40. let (s několika málo dodatky z poválečného období), ale definitivního zredigování se dočkala jen asi pětina textu – rozsah díla byl těžko zvládnutelný už pro autora samého. Naše edice zpřístupňuje zhruba čtvrtinu celého rukopisu. Nejprve vznikala rukou psaná první verze (formát papíru 26x21 cm), následně dvakrát korigovaná a pak přepisovaná na psacím stroji Underwood (formát 21x15 cm). Tato definitivní podoba textu se místy výrazně liší od původního rukopisu, rozdíly jsou ovšem většinou jen stylistické. Strojopisné podoby se dočkaly jen necelé první dva díly, zbytek zůstal v rukopise (první díl rukopisu byl po ukončení strojového přepisu zničen - až na poslední kapitolu).
Bedřiška Jitka Dohnálková (dcera) na průběh psaní pamětí vzpomínala v prosinci 1997 takto: »„Tatínek sedí u stolu, na kterém jsou rozloženy různé papíry. Občas vstane, projde se po pokoji, zahvízdá si, nebo pobrukuje, opět usedne, napíše pár řádků, zas obejde stůl, buďto vymaže nebo přeškrtá, co právě napsal. Někdy sedí dlouho a píše a píše, zdá se, že mu myšlenky samy snadno naskakují, usmívá se a najednou: „Andulko, nevzpomínáš si na to, víš, tenkrát...“ „Ano, Františku, bylo to tak a tak.“ A maminka s úsměvem odvlaje zas tichounce do kuchyně. Jindy zas sedí tatínek nad sešitem, hlavu v dlaních a psaní mu nejde a nejde. „Ančí, nevíš, jak to tenkrát bylo...?“ „To si, Františku, už nevzpomínám,“ usedá maminka proti tatínkovi, marně namáhá svou hlavu, nakonec odchází těžce se skloněnou hlavou, trápíc se, že nemohla pomoci. Když tatínek dopíše kapitolu, pozve si večer maminku do pokoje a předčítá jí, co napsal. A mamince se buď oči rozzáří a celý obličej omladí krásným úsměvem, nebo se celá zakaboní a zesmutní, podle toho, co jí tatínek prozrazuje ze svých zápisků. A tak oba spolu jdou znovu životem, byť už jen ve vzpomínkách.«

vydávání: O existenci pamětí se v rodině Bašíků všeobecně vědělo, ale příliš se nečetly, snad kvůli tomu, že drobné písmo a rozsah odrazovaly. První pokus zpřístupnit text rodinným příslušníkům udělala někdy v roce 1986 Jone Vernerová (vnučka), skončila ale po několika stranách strojopisu. Podobně dopadl nápad vydávat paměti na pokračování jako přílohu „samizdatového“ rodinného čtvrtletníku Xaver (1990). Teprve v roce 1994 se srovnáním reálií z prvního dílu Padesáti let s údaji ze životopisů Franze Kafky ukázalo, že postava Frantíka Kafky je se spisovatelem Franzem Kafkou identická. To dodalo novou energii snaze uveřejnit alespoň části textu. Kafkovské úryvky vyšly nejprve v samizdatovém časopise Maštal (1994-1995), několik pokusů uplatnit je v nějakém periodiku s širším čtenářským okruhem skončilo neúspěšně. Úryvky totiž vypadaly naprosto neuvěřitelně, to díky kombinaci nevšednosti civilního (!) pojetí mladého Kafky a mentálního posunu, který např. nedovoloval čtenáři neznalému dobového kontextu považovat za možné, aby patnáctiletý chlapec nevěděl „jak přicházejí na svět děti“. Redakce tedy raději vůbec neodpovídaly. Nakonec se to ale samozřejmě podařilo - literární měsíčník Host (2001) v podstatě „ze známosti“ úryvky otiskl, i když je také považoval za mystifikaci. Kafkovské badatele pohybující se v německém prostředí text zaujal a díky Aleně Wagnerové dnes tato edice vychází. Nebýt dnešní záliby v „osobních svědectvích“ (memoáry, deníková literaura, rozhovory / oral-history, biografická sociologie atd.), asi by zůstalo jen u části pojednávající o obchodu Hermanna Kafky...

paměť: Při rozvrhování pamětí se Bašíkovi stala základním pořádacím kritériem jeho zaměstnání - nejen, že autobiografii nazval Padesát let, i jednotlivé díly byly vymezeny zaměstnaneckými poměry (období let 1926-1940 bez stálého zamětnání je pak věnováno mnohem méně prostoru než dobám předcházejícím). Díky soustředěnému úsilí a nezanedbatelnému stylistickému talentu vznikl rozsáhlý (a díky tomu také zajímavý a zároveň občas rozvláčný) „obraz doby“, který ukazuje nejen rozsah proměn reálií, k nimž došlo za jedno století, ale i dobovou podmíněnost „osobních“ názorů morálních, politických, nacionálních i náboženských. Bašík povyprávěl svůj život v erformě a dokonce přistoupil k jisté literární stylizaci – ústřední postava dostala jméno František Bartík. To ovšem byla, pokud víme, jediná změna reálií, k níž Bašík vědomě přistoupil. Více či méně nevědomě ale do textu samozřejmě vstupují životní zkušenosti a názory pětašedesátiletého autora. Například téma sebevraždy, které textem občas probleskne, má jeden ze svých zdrojů v tragické smrti Bašíkova syna Františka Martina, ke které došlo v roce 1938...

reálie: Část Padesáti let, kterou zpřístupňuje naše edice, se odehrává v letech 1892-1902. Od 15. září 1892 do 31. ledna 1895 byl Bašík zaměstnán v pražském obchodě Hermanna Kafky, od 1. února 1895 do 30. června 1901 pracoval pro mladoboleslavskou továrnu Františka Sezemského, kterou 1. července 1901 převzala správa konkurzní podstaty. Jejím zaměstnancem byl Bašík až do 15. října 1903, děj knihy však končí už v srpnu 1902, kdy František Bašík nastupuje na místo obchodního zástupce boleslavské firmy pro Prahu. S textem pamětí se vracíme do doby, kdy neexistuje oděvní konfekce, cesta ve vlaku bez rozhovoru se spolucestujícími je považována za nevydařenou, kromě večerů a nedělního dopoledne se stále pracuje - obchodníci dokonce žijí ve svých krámech, na ulici se ke svačině prodává chleba namazaný máslem, za sexuální styk mimo partnerský vztah se automaticky platí...
Je tu nepřeberné množství rozdílů i shod mezi životem popisovaným a tím, jaký prožívame dnes. Neměli bychom ale podlehnout představě, že náš osobní pohled na svět je „reprezentativní“ - ani Bašíkův portrét světa na přelomu 19. a 20. století takový není.

Jiří J. K. Nebeský (pravnuk)
více in: www.sweb.cz/jjkn/basik